TOP 2024 - XII. částPoslední desítka. Je tam ještě pár drobků, které časem zveřejním, ale tímto končím ucelený TOP 2024.
SYKOFANT - Sykofant (2024) DR12
Od prvního poslechu se mi tihle Znorci z Osla docela šprajcovali. Až jsem se bál, jak se to vyvrbí. Jsou jaksi povrchově neohrabaní, chvíli trvá prozření, že právě v tom se projevuje jejich lidskost. V kompozicích jim drží pěkně pohromadě heavy prog psych valící se až za pomezí diverzně experimentálního metalu, to vše s jakýmsi potrhle retro nádechem. Každý poslech poodhrne z hromady jinou rozježenou hromadu chroští a člověk si odnáší nový dojem. V průběhu týdnů a měsíců album pěkně uzrálo a stalo se náramnou laskominou. Dnes tam neslyším ani jedno hluché místo, naopak se po celou stopáž nezřízeně těším z toho, jaká ta muzika je. Chlapci dokážou naprosto famózně vykreslovat jak dlouhé kompozice (tři tu máme přes deset minut), tak i kratší kousky. A ty cinematic momenty, ty gradace, ta syrovost v prasklinách zažraná, no ty koky!
5*
Kamasi WASHINGTON - Fearless Movement (2024) DR8
Tohle je tak strašně exoticky extaticky dobrý, až se ve mně perou dojmy, že nevím, jak je podchytit. Je zde zároveň všechno, a zároveň nic, co bych mohl popsat. Pulzující měňavka pod transparentní fólií. Fosforeskující povrch oceánu, v němž se odráží mihotání hvězd. Vtahující horká plasma vstupující do každého póru. Nevím, fakt nevím. Jasně, jazz, ethno, funky, rap, experimental fsion a kdoví o ještě, jenže to nestačí k vystižení podstat. Je tu fluidum, které lze nalézti jen vzácně. Zneklidňující i uklidňující současně. Kamasi je machr, dostává mne mimo všechny dimenze. Hodnocení nemůže být jiné než absolutní, a neptejte se proč. Protože jo.
A abych nezapomenul. Sláva slava!
5*
ELEPHANT TREE / LOWRIDER - The Long Forever (2024) Vinyl!
Splitko dvou mých oblíbených hutně stoneroidních monster. To se nestává často. Většinou jsou takové produkty dělány stylem favorit + neznámý přilepenec. Tentokrát opravdu nevím, koho bych řadil výše, na LP vlastním významnou část diskografie obou a oba dva považuji za význačně osobité představitele současné podoby stoner metalu. Valivé riffy, melodický zpěv, rafinované melodie, plasticky vytvarované kompozice, jako kaldera vulkánu. Při poslechu taková hudba působí majestátně a hrdě. Krása.
Kapely zde odevzdaly svůj vysoký standard, povedlo se jim ukázat, že vskutku patří mezi význačná tělesa, co se drží v přední linii. Kdybych měl srovnat provedení, LOWRIDER jede klasický stoner a melodické textury má pěkně blyštivé, ELEPHANT TREE naopak disponují potemněle plazivými songy, co si sahají až nějak do post fuzzy psychedelie. Obě strany alba si lze zhluboka užít.
Nahrávku nutno poslouchat z vinylu, produkce je huhlavá a libuje si v rozdrceném prasozvuku. Lepší čtverka.
4*
LETHE - Il cavaliere inesistente (2024) DR9
MaRaCash Records, italská scéna. Moje slabost. Album mi nabíhalo pomalu, velmi pomalu. Občas jsem se o něm vyjadřoval i s despektem. Pravdou ale je, že mne neustále přitahovalo k dalším a dalším poslechům až dorostlo na solidní čtverku. Teď už poskytuje předevší radost a potěšení. Su fakt rád.. :)
Pro pořádek zopakuji fakta - Skupina tímto počinem realizuje své druhé album 31 let od debutu. Charakterizují je jako koncepční album navazující na tradici italského art rocku první poloviny 70. let. Pojmem Lethe je značena mýtická řeka zapomnění, co se vlévá do řeky Styx. Kdo se z ní napil, zapomenul na svůj pozemský život. Opakem je Mnemosyne, ta zase způsobovala dokonalou paměť až vševědoucnost. Existují i skutečné řeky Lethe, jedna je na Aljašce, druhá v Německu nedaleko Brém. Tu původní situovali někam na severozápad Pyrenejského poloostrova. Kladu si otázku, co mohli v Antice o této oblasti vědět, kromě báchorek. Jinak existovali v řecké mytologii i démoni těchto jmen a dnes máme takto označován i rozsáhlý rod babočkovitých motýlů. Název alba je v překladu Neexistující rytíř (podle novely, kterou napsal Italo Calvino). Tedy rytíř, co se napil z řeky zapomnění.
4*
The SAMURAI OF PROG (featuring Marco Grieco) - A Quiet Town (2024) DR12
První ze dvou opusů, které tohle uskupení v roce 2024 vydalo. Přišel na svět v únoru a má v rodném listu tři základní hudebníky (Marco Bernard- basa, Kimmo Pörsti - bicí, Marco Grieco - klávesy a další nástroje) plus více než desítek hostů, z nichž někteří patří mezi pěkně profláklé persony - Steve Unruh (UNITOPIA, RESISTOR), Linus Kåse (ÄNGLAGÅRD, BRIGHTEYE BRISON, METHEXIS), Luke Shingler (IOEARTH), Michael Trew (AUTUMN ELECTRIC, MOON LETTERS) a další. Samotné téma alba je označeno jako kriminální příběh z jihu USA. Symfo progově laděná hudba vypráví detektivní pátrání se sposutou postav, které je pro dobarvení děje doprovázeno bohatou grafikou ed Eda Unitskyho, jehož přepáleně nazdobený styl vyvolává podezření AI automatu.
Muzika se naštěstí dovede vymanit z obvyklých klišé žánru a spolu se schopností invenčně podávat témata se podařilo vytvořit nadprůměrné dílo. Minimálně třetina skladeb je vynikající (vyzdvihnu téměř dvaceti minutovou dvojici The Solution (Part I) a (Part I), nebo osmi minutový otvírák Smile Forever), zbytek též zachovává solidní úroveň. Atmosféra díla je potemnělá, jak se na detektivku patří, poslech dokáže přinášet potěšení z tajuplně laděných skladeb. Drama stále bublá pod povrchem, muzika vede do komnat, kde se rozplétají nitky záhadného děje. Je to tak trochu noir s určitými zpestřujícími prvky. Opakované poslechy stabilitu nahrávky jen potvrzují. Na druhou stranu, od Samurajů znám i lepší alba, takže hodnocení je jasné.
4*
The SAMURAI OF PROG (featuring Marco Grieco) - The Time Machine (2024) DR11
Druhé dílo je ještě načančanější, velkohubější, naškrobenější a ve výsledku jednoznačně horší. Na efekt postavené symfo skladby, tentokrát bez čehokoli oživujícího, působí jako hodně ohrkaný kolovrátek. V rukou zručných přadlen, ovšem. Tentokrát řady přadláků rozšířili hudebníci jako Clive Nolan nebo Roine Stolt, bylo jim to ale plat prdné. Celek působí strašně omšele, jako něco, co tady tisíckrát bylo a teď se to jen rutinně obšlehlo. Unavené gradace, opelichané vzletno, vyšisovaná okázalost. Stupidní příběh o cestování časem a setkávání se s význačnými osobnostmi našich dějin jen dokresluje nemohoucnost tvůrců.
Jasně, v rukou zručných řemeslníků i tohle dovede nabýt v některých okamžicích jisté poslechuhodnosti, ale je to málo, strašně málo. Celkovému dojmu příslušnosti ke generickému symfo muzaku nasazuje korunu doprovodná grafika, která je vyblitá AI automatem, ať si "digital artist" Michal Xaay Loranc tvrdí co chce. Vychcánků, co produkt počítačového programu vydávají za vlastní dílo, jsem zažil už hodně. Na hodnocení hudby ovšem tato skutečnost vliv nemá, zdůrazňuji. Kvůli místy celkem poslouchatelné muzice tu trojku nakonec dávám, ale je sakra slabá. Po pravdě řečeno, tohle je to nejhorší, co od Samurajů znám.
The SAMURAI OF PROG ještě v únoru 2024 pod svojí hlavičkou vydali kompilační 4CD box Omnibus-3, kde se nachází přes 40 minut dříve nevydaného materiálu. Nezkoumám, nehodnotím, jen to zmiňuji jako doklad neutuchající píle těchto muzikantů. Vzhledem k tomu, že na rok 2025 mají připravené další projekty, nezbývá než jim popřát, aby zastavili sestupnou tendenci kvality vlastních výtvorů.
3*
SLAŤ - Elegie propastná (2024) DR7
Kapela je z Brna a jde o jejich debut. Vřeštivý doomek s občasným growlingem, stonerovým zrychlením a sludge huhlem, sem tam dáma zaječí. Ani z toho není poznat, že vokály jsou v češtině, texty si moc nevychutnáš. Pěkně jim to jede, jako parní válec z kopce. Hrbolatého. Materiál solidní, v rámci stylu by se dalo říci i originální, především střídání několika druhů hlasů a odvaha pouštět se do pestřejších rytmických změn jejich tvorbu vymaňuje ze zaběhnutých žánrových standardů. Zvuk je praso klasika, vinyl je sold out, smůla. I tak si trojku zasluhují.
3*
DEAD HEROES CLUB - Hero (2024) DR12
Čtvrtá studiovka, k níž jsem dříve napsal tohle a považuji to za dobré zopakovat:
- předchozí album Everything Is Connected (2013) jsem zprvu trochu přehlížel, až mne nakonec dostalo. Ze standardně vyznívajícího neo-progu se vyklubala na kytarách postavená špičková muzička, která má ducha a hloubku. Jsem zpátky na přelomu 80. a 90. let, a je to oblažující.
- v prosinci 2021 zemřel na onkologické onemocnění jeden ze zakladatelů a tahounů této irské kapely, vokalista a kytarista Liam Campbell. Bylo to těsně před dokončením letos vydaného 4. alba skupiny (studiové práce probíhaly 2016-2021), událost způsobila další 3-leté zpoždění. Album je Liamovi věnované, výtěžek bude poskytnut místnímu onkologickému ústavu a charitativním nadacím. Trochu mi ten příběh připomíná osud TWELFTH NIGHT & Geoff Mann.
Doplním, že na stránkách skupiny je popisován zdlouhavý proces rekonstrukce skladeb, které byly ve stavu demosnímků a zejména vokál se z nich musel pro finální mix obtížně získávat. Konečná podoba představuje finální album souboru, neboť bez svého zpěváka pokračovat nehodlají. Jeho trochu Damian Wilsonovský projev byl plný sebejistoty, dramatu a kovového chvění, to mi na novince trochu chybí. Možná nemoc, možná zdrojové materiály, těžko říct, co je příčinou, ale je tentokrát méně výrazný až unavený. I proto album hodnotím trojkou, předchozí věci jsou daleko více působivější. Zde máme silný lidský příběh, ale na hodnocení taková okolnost vliv mít nemůže.
3*
TOMIN - A Willed and Conscious Balance (2024) DR7
Alternativní jazzíkování z Chicaga. Prvotní potenciál zůstal však nezužitkován. Co zní v prvních skladbách zajímavě, se vlekle a neměnně opakuje až do samého konce. Funerální marš tu jede na volnoběh, občas jej prokreslí nějaký ten šmidlanec či flutanec, ale je to pořád dokola opakovaný trik, který omrzí. Stejné tempo, stejná nálada, stejné postupy na pomezí bezradné improvizace. Plocha natřená jedním tahem štětce, bez detailu, bez struktury a hloubky. Celou dobu se cosi hledá, na konci se zjistí, že nalézti nebylo co, tak se rezignovaně skončí. Hudební matroš po pěti minutách nudí nenápaditostí, natáhnul na víc jak půl hoďky a leží na posluchači jako těžká deka. Von i ten plackzvuk se jaksi tíživě sune, to ku jazzu prostě nende.
2*
ISBJÖRG - Falter, Endure (2024) DR7
Předchozí album těchto Dánů mne zaujalo natolik, že je mám ve fyzické elpéčkové podobě. O to větší zklamání přinesla aktuální nahrávka. Z hudby vymizelo vše milé a zůstala jen neživotná syntetická náhražka. Studené a prázdné alternativně rockové hraní je bezradné, poslech je diskomfortně tísnivý. Dal jsem mu několik šancí, tahle byla poslední a definitivní. Ukázalo se, že v hudbě není skryt sebemenší potenciál. Jen nevlídno a prkenná pruda.
1* |
Registrace nového uživatele 
