Moroví ptáci mají na Sanforda až překvapivě „normální“ název, ale jinak je to opět skvělé. Autor se sice blýsknul lepšími povídkami, ale tahle mne také zaujala.
Poutníci časem nikdy neumírají si pěkně pohrává s časovými paradoxy, ale měl jsem pocit, že jsou občas zbytečně vycpávány jakousi pseudohistorickou vatou. Zrovna tohle bych asi v románové verzi číst nemusel. Už takhle mi to přišlo delší, než to mělo být. Ale aby to nevyznívalo nějak nadměrně negativně, obě první povídky jsou perfektně napsané a nic lepšího už dál v číle není.
Tajemství chatrče Abdela Jameely nabízí trochu blízkovýchodní exotiky a poetický jazyk plný nezvyklých slov. Slušné, ale sotva bych se do toho pouštěl znovu.
Cena života je taková post-terminátorovská depka, u které mne zaujalo, jak se autorovi povedlo ty sekundy a minuty příběhu roztáhnout na plochu šesti stránek. Já bych tím nezaplnil ani jedinou. Z českých povídek je ale nejlepší.
Stupně Ráje začaly v dost podobném soudku, což se mi dvakrát nezamlouvalo. Jenže po přesunu na Mars mi začalo být čím dál víc jedno, co se ve všech těch virtuálních světech vlastně stane.
Houby jsou krátká hororová blbůstka, jejíž nápad ohledně houbaření naruby mne celkem pobavil.
Výcvik archeologických psů je nápad, kterému chybí povídka. Přesně podobným kořením mnozí spisovatelé zahušťují své příběhy. Takhle samotné to jen prošumí a za chvíli po tom ani pes neštěkne.
Rozhovor s McDevittem potěšil (asi bych si měl sehnat aspoň ten jeho Pád Měsíce), velice mne zaujal Incal (na Jodorowského jméno docela slyším) a pozitivně překvapil i Žďárek, jehož článek mi tentokrát ani nepřišel úplně zbytečný, jako obvykle.
Minimálně vzhledem k depresivnosti českých povídek (nějaká krize, či co?), je to černé X na obálce správně. |