Tak jsem dlouho přemýšlel, jak mám odpovědět a přitom tu nezaplevelit půl stránky... A pes mne předeběhl a napsal skoro přesně to, co jsem chtěl napsat já.
Trvám na tom, že žánrový, na povídky orientovaný časopis je nedílnou, nezbytnou součástí každé životaschopné SF scény. Netvrdím, že Ikarie/XB-1 vždy plnila úkoly takového časopisu na jedničku, ale vždy se o to alespoň částečně snažila a udržela si potenciál je plnit.
1. Vysoký náklad a snadná dostupnost. Ikarie svého času vycházela v nákladu 27000 a z toho se, věřím, víc než polovina prodala. Znám osobně několik lidí, kteří rozhodně nejsou „fany“ ani zapřisáhlými scifisty, ale čas od času si Ikarii kupovali (a teď snad kupují i XB-1) jako čtení do vlaku nebo prostě ze zájmu. A nikdy by si nekoupili ani mlokovský sborník (ani nevědí, že něco takového existuje), ani n-tý díl série JFK (dtto). Nejde jen o to, že časopisem může česká scéna udržovat povědomí o své existenci u širší části veřejnosti. Časopis přispívá (a to i/především zahraničními povídkami) k obecné osvětě žánru, bez které by se pro domácí scénu fanoušci nerekrutovali. Vždyť kolik ze současných čtenářů SF podlehlo kouzlu žánru právě díky časopisům? Zanedbatelné procento to nebude.
2. Překladové povídky. Na stránkách XB-1 byla před nedávnem anketa, jestli je nejlepším povídkářem současnosti Ted Chiang nebo někdo jiný. Nebýt časopisů (Ikarie/XB-1 a magazínu R.I.P), ani bys nevěděl, že nějaký Chiang existuje. Jistě, teď mu vychází sbírka, ale byl by o ni stejný zájem, kdyby bylo Chiangovo jméno zcela neznámé? To samé Bacigalupi. A co autoři, jejichž povídková tvorba na sbírku zatím nevydá? Antologie, pravda, nějaké vycházejí. Ale objemově by asi zaniklý časopis nenahradily. Navíc v časopise se editoři nemusí bát neznámých jmen, pro knižní publikace už je to nepochybně horší. Důležité taky je, že XB-1 nabízí v každém čísle bezprostřední srovnání domácí a překladové tvorby (ano, jsme biti na plné čáře, ale konfrontace je nezbytný základ pro zlepšení).
3. Šance a motivace pro začínající domácí autory. Ne, kolem časopisu nevyrostla žádná nová generace. Ale když zapátráš v bibliografiích nejčtenějších českých autorů (Kulhánek, Žamboch,…), vždy narazíš na nějakou téměř debutantskou povídku v Ikarii. To svědčí o tom, že tihle autoři časopis ve svých počátcích znali, četli a chtěli v něm publikovat. Ikaros/Daidalos pochopitelně není tak významný a v rámci scény prestižní jako třeba CKČ (sborník si přečte občas i celých 1500 lidí, úžasné), ale pro začínajícího autora, který není „insider“, jsou časopis i soutěž dobrým odrazovým můstkem. A o tom, že vůbec existuje nějaká CKČ, jsem se dozvěděl… na stránkách Ikarie.
Jsem dlouhodobým a snad občas i konstruktivním kritikem obsahu časopisu. Ale jeho existenci jako takovou považuju za nezbytnou.
|