¡ XB-1 01/2012 !Zahraniční sekce je vesměs výborná. Císař z Marsu je v podstatě taková úvaha nad oprávněnosti existence sci-fi, jejíž romantické představy o cizích světech jsou postupně znehodnoceny skutečnou expanzí lidstva do vesmíru. Kouzelné na tom je, že Steele tuto úvahu podává jako příběh, navíc skvěle, plynule vyprávěný příběh, který nelze než zhltnout s nefalšovaným „pocitem úžasu“. Záchrana Apolla 8 vlastně sází na velmi podobnou kartu: Čtenář je stržen životním příběhem hlavního hrdiny a naplňováním jeho dětského snu, a přitom mu autorka na pozadí servíruje úchvatnou vizi osidlování sluneční soustavy. Opět chytře a čtivě napsané. A Lano je prostě boží: Mieville neskutečným způsobem tahá čtenáře za nos, chvilku si z něj nepokrytě střílí, aby ho o pár řádků níže uchvátil svým vizionářstvím, citem pro popis, poetickou absurditou.
K Posledním dnům ištery bych se asi neměl moc vyjadřovat. Spadají totiž přesně do toho subžánru, který mne absolutně nebaví a vlastně téměř irituje: Fantasy v pseudo-historických pohanských kulisách, ve které však postavy smýšlejí, jednají a především mluví jako v současnosti. (Tedy… místy k sobě promlouvají téměř ve verších, a pak si řeknou kruciš, pitomče a naval samostříl.) Ale je mi jasné, že tento subžánr je obecně hodně populární (Sapkowskiho Zaklínač, nebo třeba televizní Xena), takže volbu poroty chápu, obzvlášť s ohledem na čtivost a napínavost povídky. Co naopak moc nechápu, je, jak mohlo čtením čtyř porotců a údajně i nějakým workshopem projít přejmenování jedné postavy z Dimura na Dušaje a zpět uprostřed textu (a nebo je Dušaj někdo úplně cizí? z textu se to poznat nedá…), aniž by na to autorku někdo upozornil a doporučil korekci.
O moc zajímavější je dmsn (= dle mého skromného názoru, buďme trochu buditelé, ne?) prostředí současné Kuby a úvaha o tom, je-li výjimečné nadání pro exaktní vědy a výpočetní techniku jistým druhem magie. Z toho vyplývá, že vítězem domácí části je u mne jednoznačně Potkáš..., které navíc disponuje dobrým příběhem. Jen mi občas vadil moc překotný styl vyprávění, který mi maličko připomněl Janu Rečkovou (a to z mé strany překvapivě není kompliment). Kdo četl třeba Vládce času, ví, že LL umí lépe.
Nejsilnějším momentem publicistické části je závěr Adamovičových vzpomínek, kde jsou citována slova Pavla Kosatíka, autora mé oblíbené úvahy „proč mě nebaví číst sci-fi“. Kosatík, jako literárně vzdělaný, inteligentní člověk schopný nadhledu a objektivity, pojmenoval bolístku domácí scény velmi trefně. Snad se v domácí sekci XB-1 dočkáme letos nějakých povídek, které tuto bolístku alespoň trochu pofoukají, když už ne zahojí. Vítězná povídka Daidala to zatím moc nenaznačuje. |
Registrace nového uživatele 
