Záchrana Apolla 8: Sto let dlouhá cesta za splněním jednoho dětského snu. Zajímavě odchýlená alternativní historie se zabývá otázkami, co vlastně člověka pohání na jeho cestě životem. Vlastně je zde jediná postava (všichni ostatní jsou jen tak letmo nastínění), která nás provede paralelními dějinami dobývání vesmíru. Výborné! (Zajímalo by mne, co na to říkali pánové Borman, Lovell a Anders.)
Lano je svět: Přesně takovéhle texty nechápu. Evidentně je to fantastika, ale bez příběhu a bez postav se nemám čeho chytit a jednotlivé odstavce mi vypadávají z paměti dřív než přečtu následující. Zkrátka, nic pro mne.
Císař Marsu: Tahle povídka se vlastně tak trochu doplňuje s novelou o Apollu 8. A nakonec z ní je krásná oslava důležitosti science-fiction literatury. Skoro stejně výborné jako nejdelší práce čísla.
Poslední dny ištery: Je těžké to hodnotit jinak, než optikou vítězství v literární soutěži, jejíž příspěvky už nějaký ten rok pravidelně čtu. Z tohoto úhlu jde o jednoznačné zklamání. Nic proti fantasy nebo hlavní postavě, ale vlastně všechny problémy (a nejen její) pramení pouze z toho, kdo si s kým (ne)zasouložil. To mi přesně připomíná většinu současných TV seriálů, o kterých se J. Jiran zmiňuje o pár stránek dál. Zajímavé je, že tam jsem si myslel, že jde o kritiku.
Potkáš jenom sebe: Tenhle příběh je od začátku stavěný jako detektivka. Postavy pořád po něčem pátrají, ale já vlastně nevím proč. Nevím, co jsou zač. Nevím, proč přiletěli na Kubu. Nevím, proč hledali paní Allanu. Nevím... Autorka každou chvíli nakousne něco potenciálně velmi zajímavého, aby se k tomu už později nevrátila. A místo nějakého závěru či rozřešení to jenom nějak vyšumělo. To má být první díl série s novou dvojicí (jejíž potenciál rozhodně nepopírám) nebo začátek románu? Nebo je to vážně všechno? V tom případě u mě palec dolů. |