Cvak! XB-1 02/2012 Cvak!Lednové číslo nasadilo laťku zahraniční sekce tak vysoko, že jí to únorové prostě překonat nemohlo. A skutečně, nestalo se tak. Což ale neznamená, že by překladové povídky tohoto čísla neměly tradiční kvalitu a mohly snad někoho zklamat. Tanec Kaw-cosi stojí a padá na silné pointě, které převrátí části textu naruby a dá jim hlubší rozměr. To ale na druhou stranu znamená, že v prvních 95% textu dostanu jako čtenář vlastně jen dobrodružně-lineární příběh s pár originálnějšími nápady. To není málo, ale mnoho taky ne. Opačným neduhem trpí Zvláštní ekonomika. Autorka představí dvě sympatické a dobře charakterově vyprofilované hrdinky, vystaví kolem nich velmi originální zápletku a zahustí atmosféru tak, že by se dala krájet. Pak ale přifrčí bůžek na stroji (pan Wej), obě hrdinky k němu přistoupí a bez překážek dosviští až k dokonalému happyendu.
Nic naopak nedokážu vytknout povídce Co se dá odestát. Barnes se šikovně vyhýbá všem klasickým bolístkám časovek (návštěvy nevěrohodných vzdálených budoucností a historických epoch, předem nesmyslné diskuze na téma porušení kauzality). Když k tomu připočtu velmi dobře napsanou ústřední dvojici exotů a jejich pomíjivě naznačený intimní příběh, mám nejlepší povídku čísla. Jistě, chvílemi se to hůř čte, ale třesky plesky.
Domácí sekci lze snadno rozdělit na ostřílené borce s nezaměnitelným stylem (dvojice Ho-Ho) a mlaďochy, kteří teprve svůj osobitý styl hledají. Z těch zasloužilých mě víc zaujal Pavel Houser a jeho další díl Sběratele měst (Ztracen ve ztraceném městě). Je to sice pořád na jedno brdo, ale tohle brdo mě baví. O Miroslavu Hokešovi jsem se v medailonku dočetl, že své povídky dlouhodobě úspěšně prodává nejen Ikarii/XB-1, ale také Pevnosti a do reprezentativních antologií. Což znamená, že bych si z něj neměl dělat srandu a o Pánu opilých věží proto nenapíšu nic.
U mlaďochů jsem byl trochu zmaten. Domníval jsem se například, že názor Co by to bylo za sci-fi, kdyby si tam nikdo pořád nevožíral držku? patří českým autorům minulého desetiletí a mladá generace se bez tohoto klišé obejde. Jenže v Když vzpomenu na Invazi (zvláštní název, žádnou invazi jsem v povídce nenašel, možná proto to velké písmeno) se chlastá ostošest, snad ještě více než v nedávné Melancholii. Nechybí ani obligátní popis kocoviny (těch je v české SF víc než mimozemšťanů) a trocha pivního humoru. Vždyť jde jen o zradu mezi přáteli, znásilnění a sebevraždu, tak proč si dělat křeč a po chlapsku se řácky nezasmát, že? Stejně tak moc nechápu ambici mladého autora debutovat na stránkách časopisu povídkou, kterou závěrečná pointa převrátí v snadno zapomenutelnou špatnou anekdotu (Flip). Nutno ale přiznat, že pánové Kelbl a Nejtek jsou dobrými vypravěči, takže tyto dvě povídky nelze jen tak lehce odsoudit. Obě se dobře čtou a dávají naději, že pokud se autoři rozhodnou vyprávět něco závažnějšího, nebude to špatné.
V sekci mlaďochů tak pro mě vítězí Jen prach. Michal Sirotek se alespoň rozhodl, že bude psát horor, a poctivě maká, aby se popasoval se všemi úskalími tohoto žánru. Čtenáři je chvilkami šoufl, chvilkami se trochu bojí a chvilkami bezcharakterně přifanďuje hlavnímu záporákovi. Cvak!
Ještě poznámka k ilustracím:Homola a Petr (obzvlášť první ilustrace) na výbornou, zbytek klasika. Růžička brutální Spoiler.
|