Amaryllis je dobrá povídka ze zajímavě vymyšleného sociálního společenství založená na přesvědčivě vylíčených postavách.
Do hlubin osvícených moří je zřejmě námořní fantasy (ačkoli bych si pod tímto termínem představil něco úplně jiného), přičemž některé jevy tu nejde vysvětlit, takže třeba daguerrotypie tu zastupuje čirou magii. Inu, proč ne?
Když ženy bojují je extrémní případ rovnosti pohlaví, kde snad všichni chlapi chtějí být ženami. Ale také je to velmi dobré.
I zaplakal Leviatan je zvláštní případ. Na začátku jsem měl problém se do povídky začíst, na konci jsem neměl problém ji prohlásit za nejlepší kousek z tohoto čísla. Docela chápu, že právě konec nemusí spoustě čtenářů sednout, ale byl by nesmysl takto rozvržený příběh jakkoli uzavřít (to by byl literární ekvivalent podřezávání si větve, na která autor sedí) a konec mě přinutil se trochu víc zamyslet, což rozhodně není na závadu.
Starý dům má temná okna je převyprávění staré legendy v žánru temné fantasy. Není to špatné, ale nějak to není můj hrnek čaje. A vlastně ani nevím, proč se jmenuje, jak se jmenuje.
Dámy v květinách jsou povednou fantasy povídkou. Jeden z mála případů, kdy to vypadá, že má autor fantazii.
Moře času je opět zvláštní případ. Možná je to sci-fi o cestování do lidské paměti. Možná je to příběh o tom, jak několik psychicky narušených lidí je schopno zblbnout většinovou společnost. I za tuto dvojznačnost palec nahoru!
Na kus řeči je krátká teologická konverzačka, která také výrazně nepodlézá laťku nastavenou předchozími povídkami.
Celkově velmi vyrovnané číslo, do čehož bych zařadil i Sanfordův článek o humoristické fantastice a Tesařovu exkurzi do studia Hammer. |
Registrace nového uživatele 
