Poslední lečPřátelé, rozhodl jsem se, že moje minirecenze na březnové číslo bude zároveň i minirecenzí poslední. Uvědomil jsem si totiž, že při četbě povídek v časopise už automaticky přemýšlím o tom, co napíšu na Lopuch, že už čtu tak trochu jako recenzent, nutím se dočíst i to, co mě nebaví, prostě užívám si povídky méně, než bych mohl. A to po čase omrzí. Od příštího čísla tu tedy občas možná něco utrousím, ale systematického rozsáhlého trousení z mojí strany už budete ušetřeni.
Za cca pět let „recenzování“ jsem vynechal jediné číslo (září 2007, a to z důvodu delší stáže v zahraničí). To v úhrnu znamená nějakých 200 vlastnoočně přečtených a vlastnoslovně zhodnocených domácích povídek. Moc neprohádám, když napíšu, že nejméně ve třiceti z nich musely mít všechny ženské postavy nezbytně minisukně nebo elastické oblečky. A bujné vnady, aby se mohly dostatečně otírat poprsím o hlavní macho-hrdiny. Kdysi mě to štvalo, později rozesmívalo, teď už je mi to jedno, jen škoda, že některé povídky s dobrým nápadovým potenciálem a silnými scénami tohoto nebyly ušetřeny (Moře času). Řada z těch domácích povídek byla klasická středověko-mytologická fantasy, kterou bych sám od sebe nikdy nečetl. A ani po tolika ochutnávkách od českých autorů, včetně první dámy domácí fantastiky (Starý dům...), jsem tomuto žánru nepřišel na chuť a nic moc relevantního k němu nedokážu říct. Za těch pět let jsem okomentoval i spoustu debutů a skoro-debutů. Často jsem nechápal ambice autorů stejně mladých a nezkušených, jako jsem já sám (vlastně jen nezkušených, mladý už zrovna nejsem), zaujmout čtenáře tuctovým, rutinérským textem. Našli se ale i ti odvážní, kteří i přes občasná zaskřípání doposud neochozených soukolí dali na stránkách časopisu jasně najevo, že chtějí psát po svém a že čtenářem nepohrdají. Klobouk dolů před Janem Pacasem (Dámy v květinách, ta drobná zaskřípání tu jsou: váhající jablko, lesbická scéna, Dobrá Kritika, ale i tak to bylo výrazné a zajímavé), klobouk dolů před Petrou Mambii Kubátovou (Zeď v minulém roce, nyní Na kus řeči – tady už neskřípe skoro nic, hodně oceňuji autorčinu schopnost některé věci nevyslovit: „Stačila, abych poznal, kdo nejste.“), že se po hlavě vrhají proti hlavnímu proudu domácí sekce.
Po těch pěti letech už ani nevím, co psát k povídkám zahraničním. Vkus Martina Šusta mi vyhovuje (a vyhovoval mi i vkus Ivana Adamoviče). Je to sice občas trochu vítězství formy nad obsahem (Do hlubin osvícených moří), jindy trochu lacině emo (Amaryllis), ale v podstatě se mi všechny ty povídky líbí. A líbí se mi i odvaha zařazovat do časopisu méně konvenční povídky, jejichž úspěch není předem zaručen (Jak ženy bojují). A občas přijde i povídka nutící k zamyšlení, povídka vymknutá z klasického příběhového rámce, využívající skutečné možnosti žánru. To je pak pro mne opravdová SF, která se možná hůře polyká, ale nezají se (I zaplakal Leviathan).
Za těch pět let jsem několikrát řádně šlápl vedle. Nejvíc mě mrzí, že jsem nepochopením uměleckého záměru jedné povídky způsobil nepříjemnosti Pavlu Urbanovi (a přidělal práci panu Jiranovi), ale těch ukvapených soudů bylo určitě víc. Pokud toto náhodou čte někdo, komu jsem unáhleným výrokem byť jen zkazil náladu, ať přijme prosím moji omluvu. Mám k ní teď poslední příležitost.
Dovětek pro Slarqua: Drž se, parťáku, už je to zase jenom na tobě. |