Jack De Johnette & Ripple Efect v HradciJá mám dost rád výlety za kulturou. Je v tom takový lehce šimravý napětí, když si na ten koncert musí člověk někam dojet, projde si třeba dosud neznámé město (V Hradci jsem byl asi dvakrát a nikdy v centru), zajít si na jídlo do neznámé restaurace (tentokrát fakt nic moc), je to prostě jiný, než když to má člověk pod nosem.
Výlet na festival JaZZ Goes to Town byl zajímavým pohledem do samého nitra zkostnatělosti a nebetyčné zaprděnosti české jazzové obce. Prošedivělí vysloužilí bodyguardi v šedivých oblecích, Holírna Quartet v předsálí a pak to jazzové publikum. Asi nejstatičtější co pamatuju a to už jsem viděl koncertů docela hodně.
2. hlavní festivalový večer zahrálo asi 6 uskupení, De Johnette byl avizován až na jeho konec a tak jsme čas vzhledem k obsahu programu raději věnovali již zmíněnému poznávání města. Díky tomu se nám podařilo vidět jen předposlední slovenské AMC trio s hostem Ulfem Wakeniusem na kytaru. Ne že by pánové neuměli hrát, já jsem o nich někde šlyšel jako o něčem na středoevropské poměry ´výjimečném´...no..takovou dávku neinvence a nudy, kompozice patetických názvů a mezi jakási ´duchovní poselství´ navíc okořeněná jemným nacionalismem...hehe..Kamarád co byl se mnou to komentoval slovy, že kdyby něco podobného začal vykládat českej muzikant na Slovensku, tak patrně neodejde po svých.
Pak už ale přišla hlavní hvězda večera - ono jich bylo na podiu soustředěno vlastně víc, ale skutečná pozornost patřila a to i z hlediska zvukových inženýrů pouze jednomu pánovi..De Johnette se snažil působit ve velmi dobré kondici, avšak po psychické stránce asi neměl zrovna svůj večer. Nevrlej, ba řekl bych dokonce nasranej nejprve během první skladby vehementně gestikuloval kamsi směrem k fotografům, že je podřeže (oni se opravdu snažili, aby z hrany podia na něj vykukovali pouze objektivy aparátů, ale nebylo jim to nic platné), záhy na to se pohoršoval nad konstantně foukající mlhou ze zadní části podia. Úsměv na jeho tváři se mi podařilo zaznamenat kdesi uprostřed vystoupení, avšak pouze směrem k Benu Surmanovi (který v závěru vystřihl parádní rapové solo).
Asi bych měl také napsat něco o té hudbě. Program se skládal výhradně z živého provedení alba Ripple Efect - Hybrids, které je ve své podstatě elektronickým remixem desky De Johnette - Foday Musa Suso - Music of the Hearts of Masters a nabízí vlastně muziku inspirovanou africkým jazzem, reggae a dance, jde tedy především o hudbu taneční. Jack De Johnette je zajímavým fenoménem. Může si dovolit hrát na úrovni pětiletého diletanta, který se vlastně učí hrát groove během skladby. To je opravdu velmi zábavné a také strhující. Celá kapela ho v té dekadentnosti podporuje. To je přesně to, co by se mělo šeskému publiku servírovat denně dokud nepochopí. Většinou totiž lidé opravdu nechápali, o čemž svědčily houfy dezertérů po každé skladbě. Já se bavil výborně, nadchnul mne i John Surman svými plochami, Jerome Harris válel na kytaru a fantasticky groovaval na basu. Zpěvačka Miranda byl úlet sám o sobě.
Vlastně jsem si říkal, že kdyby současná nahrávka Bitches Brew, by zněla nějak takhle.. |
Registrace nového uživatele 
