Ian Anderson a Al DimeolaKopíruji sem ještě jeden Pavtullixův překlad rozhovoru s Ianem Andersonem. Docela mě dostal ;-)
PB:Promluvme si nyní o tvůrčím procesu pro účel hraní na turné.
(Kromě vystupování s Jethro Tull a různými orchestry dělá Anderson "sólová" akustická show, při kterých se k němu na pódiu přidávají světově proslulí účinkující a vytvářejí se tak intimní hudební večery.)
IA: No, je to zčásti instinktivní. Je to o dávání a braní, hlavně tam, kde je improvizace. Dáte lidem trochu prostoru. Je to jak pozorný sex. Zkoušíte něco získat. Měníte rytmus, odpovídáte instinktivně, ale vkládáte trochu zkušenosti a empatie. Takhle se chováte, když to děláte živě na pódiu. Víte, je v tom hodně vyjádřený smysl pro určité – téměř erotické napětí – když hrajete se sólisty. Chci řící, že je pro mě jednodušší hrát v blízkém kontextu s příslušníkem opačného pohlaví než s dalším chlápkem.
Pořád zjišťuji, že to tak prostě je, a když máte tento trochu náročnější druh role – chvíle hraní s dalším mužem na pódiu, objeví se něco, možná trochu více gladiátorského v tom smyslu, že se z toho může stát něco jako překřikování se navzájem. Něco jako ….
PB: Konkurence?
IA: Ano konkurence, v dobrém a humorném smyslu, ale víte, takové špičkování. Zažil jsem hraní s některými muzikanty na jazzové bázi. Víte s lidmi, kteří mohou být docela soutěživí a rychlí při vkládání motivů a kteří vám tak nějak hodí rukavici, kterou máte zdvihnout nebo ne.
Pamatuji si, jak jsem jednou hrál s Al Dimeolou, jazzovým kytaristou, na nějakém koncertu před mnoha tisíci lidmi. Byli jsme oba hosty na show kohosi, stáli jsme nepřipraveni a vyměnili si pár motivů, a on potom hrál absolutně směšné a nenásledovatelné smrště tónů. Já se na něj tak nějak podíval a sedl si na pódium zády k němu, usmíval jsem se na publikum, které mělo za to, že jde o nějakou psinu, protože já jsem tam jen blbnul, víte? Bylo tím ale řečeno – tohle ani nebudu zkoušet doprovázet.
|
Registrace nového uživatele 
