Made in JapanTak jsem včera navštívil dva filmové festivaly a byl to zážitek, až mi z toho šly oči šejdrem.
Ve zcela zaplněném malém sále Světozoru (což při jeho kapacitě není žádný velký úspěch) jsem v rámci Festivalu krátkých filmů navštívil projekci pásma kraťasů z Japonska. Tu uvedla mladá Japonka z tokijského festivalu Short Shorts Film Festival and Asia a přivezla pěkně různorodou skládačku:
Kač, kač, kačena (Miki Takeuchi, 2007, 10 minut)
Film zhruba stejně normální jako jeho název. Nevím, jak moc se orientujete ve sportu, ale mistrovství v upouštění kapesníků asi nikde jinde neuvidíte. A přitom pouhý trénink není žádná sranda. Pro kraťas ideálně třísklý nápad, ale pointu (dá-li se tomu závěru vůbec tak říkat) jsem nějak nepochopil.
Žehlení (Hiroyuki Nakano, 2005, 15 minut)
Film s krásnou černobílou kamerou sleduje muže posedlého žehlením. Kdykoli vidí něco bílého, neodolá (takže kromě košil žehlí třeba i papírové ubrousky). Živí se sice zabíjením lidí, ale zabít někoho je snadné, žehlení to je jiná... Zase by neuškodila nějaká pointa.
Secret Show (Hiroyuki Nakano, 2005, 22 minut)
Divácky nejvděčnější filmeček z celé kolekce. Akční komedie o noční jízdě jednoho tokijského cykloposlíčka s neobvyklou zásilkou je velice zábavná a zakončená výbornou pointou.
Tvůj song (Hiroshi Okuda, 2007, 12 minut)
Jedna dívka a celá řada mladíků, barevný obraz domalovávaný animací, reálné zvuky vytvářející hudbu. Když už to skoro začalo vypadat jako soundtrack od Björk k Tanci v temnotách, autor to střihnul a nechal hlavní hrdinku zpívat naprosto obyčejnou ničím nezajímavou popovou písničku. Zahozená šance k něčemu originálnějšímu.
Kdo zabil Stanleyho Blacka? (Nobuto Ochiai, 2006, 10 minut)
Vizuálně to vypadalo jako reakce na Sin City. Atmosférická černobílá kamera doplněná občas barvou (dívka měla červené šaty i lodičky a žluté vlasy). Stanley Black je netvor. Jak potká hlavního hrdinu, vždycky ho zabije. Občas náhle, jindy po dlouhé honičce. Ale na všechno se dá zvyknout, že? Ale těsně předtím, než ho dostihne Stanley Black, vždycky se mu zjeví blondýna v červených šatech. A do ní se hlavní hrdina zamiluje. Takže se nakonec začíná těšit, až potká Stanleyho Blacka... Tohle je pouhé uvedení do děje. Už se vám někdy zdálo, že jsou japonské filmy divné? ;-)
Jeden den v Pekingu (Ben Suzuki, 2007, 23 minut)
Jak to vypadalo v Pekingu v době příprav na Olympijské hry? Jak velká část města podlehla demolici jen kvůli nim? Stejně dopadl i místní lékárník, který sehnal kupce na svou skříň na léky, načež ji přivázal na kolo, nasedl a rozjel se. Jenže lidé to pochopili tak, že je místní lékárna najednou pojízdná. Fascinuje mě, co všechno nejsou Číňané schopni přepravovat na kolech. I když to byla trojkolka, stejně mi to vzhledem k šířce a výšce dotyčné kredence přišlo neuvěřitelné. Film v čínštině s japonskými, anglickými a českými titulky vypadal obyčejně, ale měl natolik sympatické hlavní hrdiny, že se pro mne nakonec stal tím nejlepším z celého pásma.
V sousední Lucerně zároveň probíhá Přehlídka soudobých japonských filmů, tak jsem o pár hodin později změnil lokál:
Skleněný králík (Shibun’ichi Setsuko, 2005, 84 minut)
Japonský animovaný film je pojem, který mě zajímá. Tohle možná nebylo technicky na úrovni filmů studia Ghibli, jenže opět tu byl důležitější příběh. Film vznikl při příležitosti 60. výročí konce druhé světové války a byl zasazen do let 1941 až 1947. Hlavní hrdinkou byla malá holčička, ale moc úliteb dětskému filmu tu vidět nebylo. Žádná srandovní zvířátka (dobře, na pár minut tam byla jedna koza, ale moc k smíchu to s ní také nebylo), humoru jen stopové množství, protože příběh samotný byl spíš depresivní nebo vyloženě tragický. Pro dětského diváka byl dostatečně poučný a výchovný a přitom to bylo podáno tak, že to nevadilo ani mně, a to jsem na podobné záležitosti dost citlivý. Kdyby kvůli žádnému z těch kraťasů, tak kvůli tomuhle filmu se cesta do Prahy (a hodina mrznutí v jednom nevytopeném vlaku cestou zpátky) vyplatila. |