Jan Karon: U nás v Mitfordu a jinéTohle jsem četla už docela dávno, ale právě se mi podařilo najít starý úryvek hodnocení, které jsem si k tomu připravovala. Byť jsem ho nedokončila, stejně mě to i po té době docela pobavilo, takže se s vámi o něj podělím, abyste věděly/i, o jakou perlu jste možná přišly/i.
Jedná se o celou dlouhou sérii a už si vážně nepamatuji, z které konkrétně knížky byly níže zmíněné úryvky. Snad vás to nezklame.
Když překládáte jednu knížku z celé série (U nás v Mitfordu), možná by bylo vhodné, nejdřív si přečíst, co a jak přeložil váš předchůdce. Tak se možná vyhnete tomu, že některé notoricky známé pojmy, jako místní nechvalně známou pochutinu, která byla dosud označována jako prejt, přeložíte jako játra po kovbojsku nebo přeložíte přezdívku místního oblíbeného lékaře, která původně přeložena nebyla (ani jsem nevěděla, že to přezdívka je, říkali mu Hoppy Harper) přeložíte jako "Pajda" Harper - ty uvozovky jsou původní, což mi připomnělo našeho vesnického obejdu, kterému se přezdívlo podobně. U jiné postavy zase přezdívku nepřeložíte vůbec.
To je však docela maličkost. Problém je v tom, že Mitfordská sága je prostě „emerikánský“ přeslazený kýč, prodchnutý boží láskou, kadidlem a sladkobolnými řečmi. Příběh neustále osciluje na hraně a sebemenší vychýlení hrozí katastrofou. Tady prostě musí nastoupit schopný překladatel, aby vyvážil autorčinu přehnanou humanitu a náboženský zápal. Pokud si navíc uvědomíme, že hlavním hrdinou je episkopální duchovní, který v zralém věku (60+) potkal svou životní lásku a oženil se a jeho manželka (55+) je autorka dětských knih, a že se ti dva velmi, ale velmi milují a nestydí se to dát najevo, je opatrnost na místě. A tady právě Gerik těžce selhává. Když se na první stránce poprvé zmíní o manželčičce, je jasné, že to nedá. A manželčička se mu tak zalíbila, že se objevuje skoro na každé stráce, ať už o ní Tim mluví nebo o ní přemýšlí. Pokud si potom na str. 48 přečtete takovýto podnětný dialog:
„Tím líp, brouku!“ zajásala manželčička. „Koukni, zlato, přece mě nechceš namíchnout, že?“ Tim si uvědomil, že by se snadno mohl své ženy hluboce dotknout.
No, nezlobte se na mě, ale neznat kontext, mám pocit, že čtu rozhovor dvou přestárlých gangsterů, kteří se povalují na proloženém otomanu ve staré otřískané maringotce, z koutku jim visí cigáro, civí na telku a častují se vzpomínkami na akcičku, kterou zmákli v šedesátých letech v Las Vegas.
A když to potom sama autorka přiživí tímto popisem hlavní hrdinky, je dokonáno. (Připomínám, že se jedná o dámu atakující šedesátku):
Cynthia měla na sobě cosi nového a ohromujícího. Úplně kraťoučké, křiklavě červené šortky, bílou halenku se špagetovými ramínky a plátěné střevíce s provazovou podrážkou.
Obávám se, že ohromení pozorovatele pramení spíš z nedostatku soudnosti té dámy než z její dokonalé postavy.
Aby to všechno ještě co nejvíc zpitovořil, pasoval se překladatel na samozvaného lingvistu. Jistě, některé z postav hovoří nespisovně nebo slangem, ale to přece nedává nikomu právo, vymýšlet si nesmyslné tvary.
Např.
Dětský lékař je „děckař“.
Cynthie si radostně „nadundala“ takovou porci pudingu....
„No to jsem hňácnul jen tak vod boku.“
„Lidi zlatý, dyk tahleta holka dokáže přefrčet každou knížku...“
„Tuhle jsem viděla tu vaši nájemnici – šmetrlila si to po městě jako myšička.“
„Ty běhule, co sjížděj asfalt na vodpočívadlech, člověka vopruzujou v jednom trhu, to si teda pište.“ (zřejmě obzvlášť poetický popis prostitutek).
„Jo, ale když vy jste do toho praštil, tak to bylo poprvé. Já jsem to prožil už třikrát – a pokaždé to skončilo nazadrmo.“ (postava popisuje, že byla třikrát ženatá a nestálo to za nic. To „nazadrmo“ není můj překlep, uvažovala jsem, jestli to není překladatelův překlep, ale napadá vás nějaký náhradní inteligentní výraz?)
|
Registrace nového uživatele 
