Romain Rolland: Život Michelangelův
SNKLHU 1957
To jsem ale zklamanej:-(
Tak, copak tu máme
- s. 75/77 – úvod s tolika náboženskými frázemi, že jsem začala mít jisté obavy
- s. 78-92 – kapitola, ve které autor mnoha slovy popisuje, jaký byl Michelangelo ve skutečnosti srab, zakončené odvážnou větou: Chtěl jsem, aby nad našimi hlavami zavlál rudý prapor hrdinů. Kdyby to bylo u Tolského, tak bych to i chápala, ale u M mi to přišlo jako moc velký úkrok stranou.
- A konečně tu máme dílo samotné.
s. 99
Nad Savonarolovou hlavou se kupí nebezpečí. Michelangelo se nevrací do Florencie, aby se postavil na jeho obranu. S je upálen (23.5.1498)
To měl jako vylézt na hranici a říct: „Hele, neupalujte ho, já si myslím, že to není dobrý nápad?“ Nehledě k tomu, že v tom roce ho velice nikdo neznal, že.
Pokud bych si měla vybrat mezi Michelangelem a Leonardem, tak nezaváhám ani na chvilku, ale přece jen...
s. 103 (Svatá rodina z Uffizi)
Jeho přísná prostota a hrdinský přízvuk jsou v přímém rozporu se zženštilou malátností umění Leonardova.
s. 120
Neblahý dopis, který napsal kardinálu Bibbienovi...
Místo těch keců kolem ho mohl ocitovat, protože já nemám ani tušení o co jde.
A zjevně autorova oblíbená otázka, jestli Michelangelo byl nebo nebyl na chlapce (nemá! Nic takového ona nemá!):
s. 147
Michelangelova láska k Tommasovi dei Cavalieri je jako stvořena k tomu, aby mátla průměrné lidi, ať už počestné nebo nepočestné. Dokonce i v Itálii ze sklonku renesance hrozila vyvolat falešné výklady.
No, jen autor to ví nejlépe. I když...
s. 151
Ale přátelství, které Michelangelo choval k němu, bylo jako šílenství lásky. Psal mu listy plné blouznivého vytržení.
s. 152
Michelangelo se svou láskou nikterak netajil.
s. 154
A toto vášnivé zaujetí krásou bylo skutečně jen a jen počestné. Ale hádankou této žhavé a zmatené lásky, navzdory všemu cudné, nebyla proto méně znepokojivá a přízračná.
Tato chorobná přátelství – zoufalé úsilí, aby popřel nicotu svého života a stvořil lásku – vystřídala na štěstí jasná náklonnost ženy, která dovedla porozumět tomuto starému dítěti. Hm, čím dám tím líp. Ale bude hůř.
s. 166 – poznámka
Michelangelovo přátelství k Viktorii Colonně nevylučovalo však jiné vášně. Nestačilo k vyplněné jeho duše. Historikové se to chránili vyslovit ve směšné snaze o Michelangelovu „idealisaci“. Jako by takový Michelangelo potřeboval být „idealisován“! – V době svého přátelství s Vittorií, v letech 1535-1546, Michelangelo miloval jakousi ženu, krásnou a krutou.
Sledujete ty myšlenkové veletoče? Pokud je vášnivý sonet pro chlapa, tak je to vyloženě cudné dílo a běda vám, hanbářům, kteří by v něm viděli něco jiného, ale pokud jde o ženské, tak je to naprosto jasné. Taky mě mátlo, jak se ze starce málem nad hrobem, jak ho autor již drahnou dobu líčí, náhle stává účastníkem vášnivého vztahu. Aspoň, že máme jasno, že.
s. 192
Na několika místech svých Hovorů s G. Z roku 1545 vyjadřuje téměř doslovně Tolstého myšlenky...
To je IMHO nešťastná formulace, protože vyjádřete myšlenky někoho, kdo se narodí za skoro 300 let. To by se zvěrolékaři stávat nemělo.
A některé dedukce byly moc i na mě.
s. 194
Jeho pokoj byl tmavý jako hrob 8 (8 Můj hrob popřává vzlet jen skrovný zcela)
s. 199
Není pravdou, jak nás chtěli přesvědčit 25. (25 Henry Thode)
Tedy né jak se mylně domnívá profesor Fiedler z Vídně. No co, když může RR, můžu já taky.
Po odstavci „byl-věřící“ následuje IMHO nelogická věta: Ale je pravda, že jako všichni velcí křesťané v Kristu žil a zemřel. 26 (26 ...se zápisem Docebo iniquos vias tuas et impii ad te convertentur... Hned mám jasno, byť z celé věty rozumím jenom tomu „et“, a to není mnoho.
A některé myšlenkové pochody autora jsou prazvláštní.
s. 155
(Vittoria Colonna svého manžela...) Milovala jej; on ji však nemiloval. Nebyla krásná.
Fakt za to nemůžu, ale jakmile se začnu u čtení nudit, tak se něčím zabavit musím. A to většinou pro autora nedopadne dobře.
V díle, ve kterém hojně cituje Michelangela a jiné, bohužel autorův styl dost vyčnívá. A to teda ne lichotivě. A završit to tímhle, je tedy velká odvaha. Nebo hloupost. Vyber si sám. S. 227
Henry Thode (...) [Toto znamenité dílo (...) Lze jen litovat (nemluvíc o wagneriánské posedlosti, která je trapná a poněkud podivná) nadužívá abstraktních pojmů a scholastických třídění, které předmět zatemňují, místo aby jej vyjasnily a přispívají ke zmatku, komposice až příliš hutné.]
s. 431
Napsal slavné a dosud platné – PO KRITICKÉM ROZBORU – životopisy italských umělců.
Autor doslovu mě lehce zmátl.
s. 407
...přinesly již jen Život Michelangelův (1906)
a bo jsem se nikde nedočetla (v předmluvě o Tolstém to je), že by autor dělal nějaké úpravy nebo tak, tak mě mátlo, že v poznámkách operuje s věcmi, které byly objeveny nebo vyšly v roce 1929 a tak. Ale po pravdě řečeno, nezajímá mě to natolik, abych po tom dál pátrala.
|
Registrace nového uživatele 
