Katherine Sutcliffe: Posedlost
Začátek se mi moc líbil, ale pak jsem se ztratila logiku věci a už jsem ji do konce nenašla.
s. 114-117
žila jsem v iluzi /a autorka zjevně taky/, že stará vévodkyně je babičkou Treye a Claytona, takže dost dobře nechápala, proč rozebírá svoje manželství. Došlo mi to drahně později (i když se pořád nemůžu dopočítat těch dětí), že Trey byl vlastně synem svého „dědečka“. „Takže když za mnou můj manžel přišel s novinou, že obtěžkal dceru jakéhosi barona, zlomilo mi to srdce. (...) nikdo nemusel vědět, že dítě není moje.(...) Zajímalo tě někdy, Milosti (...) proč tvoji rodiče neměli další děti?“
A co jeho bratr?
„Protože syn mého manžela dával přednost společnosti mužů.“
„Než jsme poznali sklony jeho syna, už jsem věděla, že od manžela nemohu nic čekat. Měl morálku toulavého kocoura. Proto když mi znovu oznámil, že s ním čeká dítě nějaká mladá poběhlice, málo mi na tom záleželo. (...) Vůbec mi nevadilo, když v tichosti dohodl manželství mezi mužem, jenž byl pokládán za tvého a Clayova otce, a tou děvkou. (...) Jsi přece synem mého manžela.“ Nebyli Clayton a Trey dvojčata? Jak říkám, nedopočítala jsem se.
Vichr z hor je proti tomuto historkou okresního formátu.
s. 122
Přesto, že obvykle měla výhradu už jen vůči mé existenci, se na mě dívala nadšeně a ještě předtím, než promluvila, jsem věděl, že jí Edwina vyzvonila, proč jsem odjel z Thorn Rose.
Šlehl jsem po ní zlostným pohledem, při němž se začervenala a opatrně přešla na druhou stranu pokoje.
„Povězte nám,“ řekla nedočkavě Miracle, uchopila mě za ruku a sevřela ji tak vzrušeně, až mě začaly brnět prsty. „Bylo tam dítě, pane?“
s. 128
Edwina popošla ke mně. „Bojím se, že se stalo něco, co tě úplně vyvedlo z míry. Pověz mi, co to bylo.“
Zhluboka jsem se nadechl mrazivého vzduchu a řekl jsem: „Bylo tu dítě. Dcera. Narodila se sedm měsíců poté, co babička zavřela Marii do Mensonu. Vévodkyně tu maličkou odtamtud odvezla a někam ukryla. Nevím kam.“
„Budeš ji hledat?“ zeptala se rozechvěle.
Stáhl jsem ramena a odpověděl: „Ne.“
Já opravdu nechci být šťoura, ale Edwina se dozví o dítěti až na straně 128, zatímco už na straně 122 to všem vyžvanila?
Spoiler
.
.
.
A že bych se musela na straně 187 dozvědět, že zatímco to od první chvíle vypadalo, že stará vévodkyně Edwinu nesnáší, tak to byla ona, kdo ji přesvědčil, aby uhnala chudáka hrdinu... to už je moc.
A souhlasím s tím, že se Marii rozjasnilo až podezřele snadno.
A pokud se týče dítěte – drahnou dobu jsem si říkala, že tohle autorka NEMŮŽE MYSLET VÁŽNĚ – ale myslela.
|