Chasminto se mi líbí - sice to obšlehla, ale myslela si, že to nikdo nebude porovnávat;-)
LOUISE ALLEN: DOKONALÁ NEVĚSTA
Historická romance 215 4/08
 Moc se mi líbí obálka, ale to je asi tak všechno. Začátek mi přišel slibný, ale ke konci jsem se musela dokopat skoro násilím. Útěky hlavní hrdinky se opakováním stávaly nudnějšími a hrdina mi přišel takový... nemužný. Zvlášť když vezmeme v potaz, že je to plukovník.
Uznávám, že mnohdy si hrdinky špatně vysvětlí, co náhodou zaslechnou, ale tentokrát stojím na straně hrdinky, protože tohle mi připadá dost jednoznačné.
s. 54
„Máš v úmyslu se s ní oženit?“ (...) „Ale kdepak. (...) Je pro mě jako sestra. (...) Mám ji velice rád, ale spíš jako svou přítelkyni.“
s. 14,15 kde se k sobě on a ona dost těsně tulí.
„Takže si promluvíš s otcem, miláčku? Slibuješ?“ (...)
„Ano, Suzy. Slibuji ti, andílku, že ho zítra navštívím a všechno mu povím. (...)
„Vážně mě miluješ, drahý?“ (...)
„Dobře víš jak moc. Jsi moje první, jediná a osudová láska,“ dodal a sklonil hlavu, aby ji políbil.
Bíle: *Nebylo to vyznání lásky, hrdina má sice pro Suzy slabost, ale tohle byla reakce na to, že slíbil, že ji naučí řídit spřežení. Kam se hrabe Cartlandová. *
Občas mi připadalo, že se autorka dokonale ztratila v toku svých myšlenek.
s. 125
“Možná bych tedy měla zavřít okna a dveře kromě hlavního vchodu.“ (...)
„Smím je ještě nechat otevřené? Je mi nějak horko a venku je tak krásně. Anebo...“ Joanna pohlédla ke krbu, u něhož byla v košíku připravená úhledná hromádka borových šišek, „anebo mohu zatopit v krbu. Oheň chlad zažene.“
s. 113
...když vidí, že jsem i po třetí sezoně stále ještě nezadaná.
s. 135
...která měla za sebou dvě společenské sezony.
s. 12
Uprostřed nich stál muž s vlasy barvy medu(...) „Giles!“
s.221
Giles zamířil k pumpě (...) Byl celý mokrý a TMAVÉ vlasy se mu přilepily k hlavě jako lesklá přilba.
Ale moje nejoblíbenější část byla od str. 249
Joanna spadla z koně a ležela na kraji ÚZKÉ římsy. (...) Ale Giles už se vrhl k okraji srázu a zpola sklouzl a zpola seskočil na skalní převis. A pak se chytil do pasti. Na úzké římse. Kam jinam taky past umístit, že ano. A hrdinka nelenila a vylezla po svahu. Otevřel oči a uviděl Joannu se sedlem přes ruku. „Zatraceně, je chromý!“ zvolala vztekle a hodila sedlo na zem. Nepochopila jsem proč to sedlo sundávala. Respektive když už byla tak šikovná a sundala ho, proč se starala o koně, když jí tam „umíral“ hrdina. Pak hrdinovi podepřela sedlem nohu – pořád jsme na úzké římse. A když na úzkou římsu vlezl ještě Alex, vrchní štolba a tři čeledíni, tak už jsem se nedivila ničemu.
Simona Oktábcová: Dětství před kamerou : příběhy slavných českých hvězdiček
Česká televize 2008
   Čekala jsem trochu víc.
Vadilo mi, jak autorka neustále opakuje, že tohle či ono si můžou pamatovat jenom dnešní čtyřicátníci, že zjevně svůj oblíbený citát Míši Kudláčkové opakuje 3x, byť jednou s pozměněným koncem, jak pořád omílá jak je náročné sehnat bývalé dětské herce a jak bylo náročné, když každý týden do časopisu psala jeden portrét.
A chvílemi mě svými formulacemi mátla.
s. 13
Jediné, co měla podobné s postavami, které hrála, byla ta její upovídanost. „Já bylo jinak strašně hodná a stydlivá holčička. Ty role, co jsem hrála – ty rozjívené holky, tak těm jsem moc podobná nebyla. Ale vím, že dodnes tomu nikdo nevěří. Jsem pořád trémista, a jak mám mluvit před velkou skupinou cizích lidí, opravdu se stydím. Že by stydlivé holčičky byly upovídané?
s. 163
Žaneta svým vyprávěním uzavře oněch patnáct životů, které se kdysi setkaly se zvláštním, dobrodružnýma pro děti i magickým prostředím filmového natáčení.
Proč ne, ale proč potom následuje dalších 5 příběhů mi není jasné.
Zatímco u „známých“ vyjmenovává tu pět, tu deset, tu patnáct filmů, ve kterých se objevili, tak u posledního se omezila na V dětství hrál asi ve dvaceti televizních rolích. A víme, co jsme věděli.
|
Registrace nového uživatele 
