Petr Zídek: Příběh herečky : dělnická prokurátorka Ludmila Brožová a její svět
Dokořán 2010
  
ad fotka na str. 30
řekla bych, že i autor si plete levou a pravou ruku.
Po pravdě řečeno jsem trochu zklamaná. Autor sám přiznává s. 9,10
Hned zpočátku se ukázala jedna nesnáz, která zásadním způsobem ovlivnila i výslednou podobu knihy: je velmi obtížné psát životopis žijícího člověka, který se tohoto projevu odmítá alespoň dílčím způsobem účastnit.
Takže nejde o klasický životopis, ale spíše na případy, na kterých se podílela. Proč ne. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že autor spíše jen vyjmenovává – proce s X, Y, Z kvůli tomu a tomu. X dostal 20 let, Y 15 let a Z 8 let atd. Dohromady dostali 130,5 roku. Jestli si chcete přečíst knížku s podobnou tématikou (ale mnohem lepší) doporučuju spíš Cílka – Přejde vás smích. Tohle vás bude zajímat spíš v případě, že jste z Rokycan nebo z Plzně.
s. 62
Zmátlo mě, že u fotky z roku 1950 je copyright z roku 2010.
Na str. 155 najde autor ve spise ZALEPENOU dopisní obálku a po celostránkové úvaze jestli otevřít nebo neotevřít – neotevře.
To je od něho sice pěkné, ale v tom případě nemá psát tyhle knížky. Tohle není zrovna to, co bych očekávala od badatele v archivu. Ne že by mě překvapilo, že politický vězeň nedostane dopis od manželky, spíš by mě překvapilo, že by ho v roce 1955 nikdo neotevřel. Je pravděpodobné, že by tam nenašel nic zásadního, ale to přece bez otevření nemůže vědět.
Nb, autor dokonce čerpal i z Jízdní řád ČSD 1949/50, Čs. Dráhy, n.p., Praha 1949 :-)
Holly Webb: Jak Peřinka hledala domov
Nava 2010
Moc pěkné.
Ivona Březinová: Básník v báglu
Albatros 2005
Zatímco Lanczové věřím v 99% každé slovo, z tohohle čiší velké úsilí být hodnotnou spisovatelkou románů pro dospívající dívky. Ale na druhou stranu postava Kata se mi moc líbí, takže za tu dostala spoustu plusových bodů. Tady se mi nelíbí „historický“ příběh, u Báro, nebreč se mi nelíbil současný.
Ivona Březinová: Báro, nebreč
Albatros 2007
Čekala bych víc.
Vlastimil Vondruška: Život ve staletích – 13. století
Moba 2010
Tohle je přesně ta knížka, pokud se toho chcete poměrně hodně dozvědět a nechcete louskat stostránkové publikace. A navíc se tam dozvíte takové ty „obyčejné“ věci.
s. 47
Svérázným projevem pokory bylo zanedbávání osobní hygieny. (...) Zatímco střídmost v oblečení zámožných kajícníků byla běžná, zanedbávání osobní hygieny se příliš neujalo. Praktikovala se obvykle jen jako dočasné pokání po určitou, často krátkou dobu. Zdá se, že církevní prameny v tomto ohledu poněkud přehánějí.
s. 68
Urození muži si většinou nechávali delší vlasy (někdy jim spadaly až přes ramena, nejoblíbenějším způsobem úpravy bylo kadeření. Okraje vlasů stáčeli muži do loken a zřejmě již v této době si je také barvili. Ale fujky.
Navíc zimy byly sice mírné, ale na hradech byla ZIMA.
s. 69
světlá pleť byla znamením krásy. No prosím.
s. 70
Ale v klášterech, které přijaly přísnou reformu podle kláštera v Hirsau, bylo mnichům povoleno koupat se jen dvakrát ročně (na Velikonoce a Vánoce). (...) Není však pravda, že ideálu špíny podlehla celá společnost. Je možná tak trochu paradoxem, že nejšpinavějšími byli představitelé církve (ale ne všichni, především členové řádů) a pak úzká vrstva zbožných laiků (terciáři).
A s jídlem to bylo lepší, než si myslíme. I když s. 78 Prostý chléb býval tmavý z hrubě umleté mouky (v níž zůstávaly nejen zbytky otrub, ale někdy také křemenný prach z omletých mlýnských kamenů)
 František Lev: Krvavý Karlštejn
SinCon 2005
Po přečtení 30 stránek jsem získala dojem, že ani autor nebude zcela normální. |
Registrace nového uživatele 
