Judith McNaught: Whitney, moje láska
Baronet 1997
Whitney mi lezla na nervy, nesnáším hrdinky typu divoška Jaja:-(
U Baronetu jsem nečekala tolik chyb. :-( Prvních 300 stran je nezáživných a posledních 200 to taky nezachránilo.
A ty vzletné fráze. Fuj.
Jediné, co by některé z vás mohlo potěšit je, že hrdinka čte Pýchu a předsudek. Celkově mi přišla jako odfláknutá dlouhá Carlandová. Byť došlo k několika velmi dobrým scénám, tak celkově je nudná. Navíc těch scén „ale jo-ale ne“ bylo na můj vkus až příliš.
s. 134
„To ten bičík, pane,“ vykřikl Thomas šťastně. „Odhoďte ho – vadí mu jenom ten bičík.“
Dlouhatánské scény o tom, jak kůň nejde a nejde zkrotit. A tu máš, čerte, kropáč na str. 189 na něm hrdinka jede jak na ovečce i s bičíkem. s. 190
Zatímco v listí hledala jezdecký bičík...
Hrdinčina schopnost regenerace je úžasná.
s. 190-192
...a poněkud toporně se postavila a urovnala si sukně. (...) V konsternovaném úžasu se uhodila bičíkem do nohy a potom vykřikla bolestí. Sklíčeně se sesula na zem, aby počkala na záchranu, ale čím díle tam seděla, tím legračnější jí to připadalo. Ale pak se za zatáčky vyřítil její oblíbenec a bylo. Ehm... možná se při pádu nezranila, jen se v ní probudily lehce masochistické sklony.
Nesnáším, když chudinku hrdinku uhání tolik chlapů, že neví, kterého si vybrat. A jeden je lepší než druhý.
Očekávala bych, že po znásilnění hrdinka odkráčí středem nebo uteče do noci, ale autorčin závěr mě dojal.
s. 350
„Když mi dovolíte,“ zkusil to, „rád bych vám to vysvětlil...“
Vztekle jeho ruku setřásla. „Pokuste se, ale jedině písemně, protože jestli se ještě někdy ke mně nebo k mé rodině přiblížíte, přísahám, že vás zabiju!“ řekla mezi neustávajícími vzlyky, které se ozývaly, dokud ji nepřemohl spánek.
Ráno se probudí a (s. 352)...
Najednou ji zamrazilo. Zbláznila se, že poslušně leze do vany, místo aby se rychle oblékla a pokusila se uprchnout? Chytila služebnou za zápěstí. „Mary, musím být pryč dřív, než se vrátí. Prosím, pomozte mi. Hrozně mi ublížil. Jestli neuteču, vrátí se a udělá to znovu.“ Což imho měla řešit v noci a ne po dalších x hodinách a skoro po zbytek knížky.
s. 475
...již tři týdny nedostala měsíčky... , ale s. 477
Předpokládal, že Whitney ví, že čeká dítě, ale nebyl si tím jistý... Teda tím, jestli to ona ví, ale byl si naprosto jistý, že je těhotná. Jak to tak poznal?
s. 472
Úhledným písmem tam byla vepsané dvě slova, z nich první bylo podtrženo. „Můj pane.“
Tak podtrženo nebo kurzívou?
s. 480
Clarissa a Mary, které vysávaly koberec na balkoně...
Čím přesně v roce 1820 vysávaly?
s. 511
Martin Stone byl přece jen slušný člověk... Ale, jestli si dobře vzpomínám, tak v průběhu knížky to tak nevypadalo a i Clayton mu dával různá jiná jména.
|