U nás se to všechno tak nějak vyvinulo. Percy jako malé koťátko utekl v Praze oknem, ze kterého zedníci sundali síť. Našli jsme ho až na veterině, kam ho nějaká hodná paní odnesla, když ho našla poraženého na kraji chodníku. Vylízal se z toho a vůbec jsme nepředpokládali, že by někdy chodil ven. Přestěhoval se s páníčkem z pražského bytečku zpátky do domečku (je na kraji města, téměr na konci slepé ulice, takže riziko relativně malé)a dávali jsme pozor, aby se nedostal ven. Brali jsme ho na terasu jen pod dozorem a bylo to hrozně náročné, hlavně v létě, kdy se žije většinou venku. Pak jsme pořídili druhého kocourka, pořád byli oba domácí. Koupili jsme nejdříve elektrický ohradník, pak elektrické obojky a než jsme cokoliv z toho stihli nainstalovat, naučili se kluci dvířkami ven a stali se z nich šťastní kocourci, kteří se vyhřívali přes den, kdy jsme byli v práci, na sluníčku, honili myšičky, ještěrky, občas ptáčky (z toho jsme nebyli šťastní my). A my byli vlastně rádi, že si to takhle zařídili a najednou jsme měli všichni větší vnitřní svobodu. Teď přišlo tohle a samozřejmě hodně přemýšlíme, co s tím. Jen si nedokážeme asi představit, že bychom je najednou měli zase zavřít v jedné místnosti s jídlem, vodou a kočičím záchůdkem. Vůbec to nebude jednoduché rozhodování, ale já se přikláním k tomu jim zase nechat svobodu, i když rozhodnutí nebude na mně. Percy vedle mě spinká, trápím ho krmením ze stříkačky a zatím máme v sobě šestinu denní dávky, takže žádná sláva. |