Ad anketaTo strašně záleží... Jsou různé "typy" dní. Jsou spíš místa nebo situace, kdy se mi čte lépe než jindy.
Ve vaně, na pláži, ve vlaku (když nad tím neusnu), hodně pozdě v noci, kdy už všichni kolem spí a já vím, že ráno nemusím vstávat.
Ale ze všeho nejraději jsem měla, když jsme s bráchou byli malí a jezdili jsme s babičkou, dědou a prababičkou na chalupu. Spali jsme v jedné mísnosti s prababičkou. Večer, když jsme vlezli do postele, v kamnech praskal oheň, byla tma a jen na druhém konci pokoje svítila lampička u babiččiny váledny a ona nám předčítala. Takovou chalupářskou všehochuť toho, co se tam za pár let nashromáždilo a my stále vyžadovali to stejné dokolečka. Staré Mateřídoušky, Erbenovu Kytici, jakési magazíny (něco jako je dnes Reader´s Digest Výběr, obzvláště jsme vyžadovali jeden článek o kulovém blesku a o tom, jak se s ním různí lidé setkali). A když nám babička nečetla, tak zpívala. To bylo poprvé a naposledy v mém životě, kdy jsem se nestyděla zpívat nahlas (protože jsem takové dřevo, že i ve školce, když všichni zpívali, tak já musela recitovat). Byly to písničky, které jsem většinou znala jen od ní a pak jsem je už nikdy neslyšela, třeba Skákal brabčák v trníčku. Ano, zní to asi spíš směšně:)) Ale tuto písničku (nebo aspoň to torzo, které si z ní pamatuju) si občas večer broukám dodnes:) |