Tove Janssonová - Tatínek a mořeMaminka však neposlouchala. Přistoupila k velké nástěnné mapě, k té s muminím údolím, pobřežím a přilehlými ostrovy. Vylezla na židli, aby viděla daleko na širé moře, a dala čenich až k malému bodu uprostřed bílé prázdnoty.
"Tady je," zamumlala maminka. "Tady budeme bydlet, dobře si žít a překonávat obtíže..."
"Co říkáš?" podivil se muminek.
"Tam budeme bydlet," opakovala maminka. "To je tatínkův ostrov. Tatínek se o nás bude starat. Odstěhujeme se tam, budeme tam celý život bydlet a uděláme všechno od začátku jinak."
"Vždycky jsem si myslela, že je to mušinec," poznamenala malá Mia.
Maminka slezla zase na zem a řekla:
"Někdy to nějaký čas trvá. A někdy pěkně dlouho, než na to přijdeme."
Pak šla do zahrady.
[...]
Muminek se zahleděl na osamělý puntík uprostřed širého moře a myslel si: Tam chce tatínek bydlet. Tam tedy chce. Oni to myslí vážně. Tentokrát jde o opravdovou hru. A najednou měl dojem, že se na prázdném moři kolem ostrova zvedl bílý příboj a začal šumět, že se ostrov zazelenal a vyrostly na něm rudé skály, že se stal pustým a tajemným ostrovem všech obrázkových knížek, ostrovem ztroskotaných lodí a ostrovem jižních moří. Sevřelo se mu z toho hrdlo a zašeptal:
"Mio! To je přece fantastické!"
"Nebuď bláhový! Fantastické je všechno!" řekla malá Mia. "Více nebo méně. Nejfantastičtější by bylo, kdybychom tam s velkou slávou a se vším svým harampádím přijeli a zjistili, že je to opravdu mušinec."
___
Tatínek udělal, co se v zapeklitých situacích dělává - šel a postavil se k oknu zády do místnosti.
___
"Ahoj," řekl tatínek. "Mám zlost!"
"To je dobře," odpověděla Mia souhlasně. "Vypadáš, jako bys získal vhodného nepřítele. To usnadní život."
___
Byla to vzrušující myšlenka, nová, nebezpečná, úchvatná. Všechno změnila, vymezila kolem něho velký samotářský kruh, oblast trudnomyslnosti a nevídaných možností.
___
Muminek se posadil na skálu, obrátil svítící okénko větruvzdorné lampy k moři a čekal. Ostrov zahalila tma, ale Morana nikde.
Viděla ho jen malá Mia. Viděla taky Moranu. Ta však seděla a čekala na písečném břehu.
Mia pokrčila rameny a zalezla zpátky do mechu. Častokrát už byla svědkem, jak někdo na někoho zbytečně a beznadějně čeká na špatném místě. S tím se nedá nic dělat, možná to patří k věci.
___
Maminka je tatam, myslel si zoufale. Byla tak osamělá, že se ztratila.
Malá Mia dřepěla nahoře v kamenném poli.
"Viděls?" řekla. "Kameny se hýbou."
"To mě nezajímá," zvolal muminek. "Maminka je tatam!"
"Vždyť maminky se jen tak neztrácejí," řekla klidně malá Mia. "Jistě jsou schovány někde v koutku, jenom se dobře podívej."
[...]
Když přišli do majáku, maminka seděla a zašívala utěrku.
"Kde jsi byla?" vykřikl tatínek.
"Já?" řekla maminka nevinně. "Šla jsem trochu na procházku, abych se provětrala."
"Pěkně jsi nás vystrašila," řekl tatínek. "Nesmíš zapomenout, že jsme zvyklí mít tě večer doma."
"To je pro mne právě úděsné," vzdychla maminka. "Někdy potřebujeme změnu. Když si na druhé moc zvykneme, je všechno stejné. Nemám pravdu, miláčku?"
___
Maminka se krátce zasmála. Pak velice vážně řekla:
"Víte, když tady tak bydlíme, mám pocit, že jsme na výletě. Chci říct, že všechno je nějak jinak, jaksi vyšinuté. Jako bychom pořád měli neděli. A tak bych ráda věděla, zda je to chyba, když to tak cítím."
Ostatní čekali, co bude dál.
"Rozumíte, není možné být na výletě ustavičně," pokračovala maminka. "Musí někdy skončit. Bojím se, že najednou přijde zase pondělí, a mně pak připadně neuvěřitelné, že tohle bylo správné..." Zmlkla a nejistě se podívala na tatínka.
"Ale jistě je to správné," řekl tatínek udiveně. "Je přece velice dobře, že máme pořád neděli. To jsme přece postrádali."
"O čem mluvíte?" zeptala se malá Mia. |