„Kdo by se byl o ni znepokojoval, byl by ji našel v jejím pokoji, jak uklízí, ustýlá, obrací matrace, myje nábytek nebo okna a koná přitom víc pohybu, než je třeba; a přece se jí nedařilo uhasit požár v duši. Uprostřed pohybu zůstávala stát na židli s hadrem v ruce nebo nakloněna z okna. Tu zapomínala na vše, nejen na minulost, ale také na budoucnost, na mrtvé i živé, a dokonce i na své dítě. Viděla nevidouc, slyšela neslyšíc, myslila nemyslíc. Plamen žhnoucí v holém prostoru. Plachta ve větru na širém moři. Cítila mohutný závan, jak prochvívá jejími údy; a loď se třásla v celém svém stěžňoví…“
Romain Rolland – Okouzlená duše, kniha první str. 214
„Ach, aby do toho … to je nesnesitelné! Což už se nemůže člověk ani pokojně procházet? Protože se podíváte napravo, nalevo, prostě, mile, protože se zasmějete při chůzi, už vás někdo podezřívá, že myslíte na lásku! Láska, znám ji, viděla jsem ji zblízka! Hlupáci, kteří se domnívají, že se člověk bez nich neobejde! Nepředstaví si, že lze být šťasten bez nich, šťasten prostě proto, že je krásně, že je člověk mlád, že má tu trochu, jíž je mu třeba! … Ať si myslí, co chtějí! Což na ně myslím?... Na ně!... Ne, ale copak se na sebe nikdy nepodívali?“
Romain Rolland – Okouzlená duše, kniha první str. 225 |
Registrace nového uživatele 
