Operation Weserübung 8 - Politika v Norsku.
Vidkun Quisling
Hlavní norský fašista v historii.
Svou kariéru zahájil jako atašé v revolucí zmítaném Rusku v roce 1918. Zde působil až do roku 1921. A dokonce se mu podařilo najít si ruskou manželku. (manželky?)
Quisling neměl moc rád sovětské Rusko. Quisling byl divoký nacionalista a silný antisemita. Mezinárodní sjednocení národů do nového třídního společenství se mu, jako každému nacionalistovi, hnusilo. Navíc bolševici ušlechtilým lidem vzali moc a lidový majetek a dali je každému dobytku. Podle zákonů má nyní dobytek poprvé na světě 8hodinovou pracovní dobu a další nehorázné věci. Koneckonců, takové události se mohou stát v Norském království. Co když lidé v Norsku také požadují osmihodinovou pracovní dobu a další svobody?
Je to nepřijatelné.
Quisling byl zastáncem pevné vlády diktátora. Z celého srdce nenáviděl sociální hnutí dělníků a přirozeně nenáviděl bolševismus. Lidí jako Quisling bylo v té době velmi mnoho. Sovětský stát svým vzhledem skutečně způsobil v jiných zemích nový vzestup hnutí za práva pracujících, kteří byli v té době v zadku. A to kapitalisty vážně vyděsilo.
Na jedné straně, aby zabránili stejné revoluci, jakou provedli bolševici v Rusku, museli bohatí magnáti dělat ústupky dělníkům a legalizovat mnohé ústupky v pracovním právu. V Norsku pod vlivem událostí v Rusku v létě 1919, téměř 2 roky poté, co to bolševici udělali, také legálně zavedli osmihodinovou pracovní dobu. Na druhé straně se snažili aktivně čelit růstu revolučního hnutí vytvářením pravicových společenských a politických organizací za tímto účelem. Ale jak mohou tyto organizace vést propagandu proti socialistickým myšlenkám, které byly v té době super populární? Koneckonců, nemohli lidem říct pravdu, že jsme byli vlastně stvořeni, abychom potlačili odpor dělníků, aby bohatí magnáti mohli dál vykořisťovat obyčejné lidi za minimální cenu.
Běžné i dnes
Poté vznikla myšlenka ideologie třetí cesty. Vytvářet pořádek při respektování zájmů pracujícího lidu, ale také zachovávat moc oligarchie. Pod rouškou těchto myšlenek byla brzy většina Evropy pokryta diktátorskými režimy. Začali koketovat s levicovými hesly a nepohrdli ani označováním za socialisty.
Například národní socialisté.
Totéž se pokusili vytvořit v Norsku.
Vzpomeňte si na velkého rejdaře Christiana Mikkelsena, o kterém jsem psal v operaci Weserübung 3.
V minulosti rozbil unii se Švédskem a stal se prvním norským premiérem. Christian pochopil, že dělnické povstání mohou být pro stát i pro něj velmi nebezpečné. A s tím musíme bojovat. K tomu shromáždil všechny významné norské magnáty. Získali peníze a v roce 1925 vytvořili organizaci s názvem Fatherland League.
Fedrelandslaget
Byla to veřejná organizace, která za peníze oligarchů vedla protirevoluční propagandu. Šikanovali a pronásledovali socialisty a odborové předáky. Tváří této organizace byl zaprodaný norský národní hrdina Fridtjof Nansen.
Legendární polární badatel, humanista a laureát Nobelovy ceny za mír. Nyní je těžké říci, jak upřímně byl Nansen antikomunistou a nacionalistou. Jak ho tam nalákali? Ale Fridtjof Nansen měl s Quislingem osobní přátelství a prostřednictvím této komunikace se připojil k tomuto davu ve Fatherland League.
Fridtjof Nansen
Nicméně bez ohledu na to, jaké gigantické peníze dají oligarchové «Fatherland League». Ať už byly propagandistické cesty po Norsku jakékoli, Fridtjof Nansen pořádal výzvy k podpoře Fatherland. Levicové hnutí v Norsku rychle nabývalo na síle a popularitě. Jeho hlavní silou byla Norská dělnická strana. Která se do konce roku 1920 stala nejpopulárnější party v zemi. V roce 1928 poprvé získala většinu v parlamentu a poté ve vládě.
Quisling byl z Fatherland League rozčarován, protože ji považoval za nedostatečně rozhodnou a postrádající politické vyhlídky. Liga se skutečně nedokázala přeměnit v politickou stranu a brzy potupně zanikla. Z tohoto důvodu vstoupil Quisling do Agrární strana. Strana pravého středu, která ve vládě vytvořila koalici s Dělnickou stranou. A z této strany se stal v roce 1931 ministrem obrany.
Kabinet v roce 1931
Zleva doprava: ministr zahraničí Birger Braadland, ministr školství Nils Trædal, premiér Peder Kolstad, ministr spravedlnosti Asbjørn Lindboe, ministr obrany Vidkun Quisling, ministr obchodu Per Larssen, ministr práce Rasmus Langeland, ministr zemědělství Jon Sundby a Ministr sociálních věcí Jakob Vik.
Když společnost Norsk Hydro, která je nyní jednou z největších světových společností na těžbu hliníku, oznámila svým zaměstnancům, že jim budou sníženy platy. Nehledě na to, že pracovní doba nebyla zkrácena. Ve skutečnosti byl konflikt mnohem hlubší a delší. Ale nakonec se dělníci naštvali a více než 2000 dělníků vstoupilo do stávky a pochodovalo v nesouhlasu. Stovky policistů nedokázaly zastavit dělnický pochod a poté ministr obrany Quisling, pobouřený tím, že si to tito dělníci dovolili, proti nim vyslal jednotky, aby protesty potlačily. Povstání bylo zastaveno bez použití jednotek, ale incident vyvolal v Norsku obrovský skandál. V důsledku této události se Dělnické straně podařilo dostat Quislinga z jeho funkce a v roce 1933 byl vyloučen z vlády.
Jako norský ministr obrany se Quisling proslavil díky tzv Bitva o Menstad
Ve stejném roce Quisling zahájil svůj vlastní politický projekt. Měl se čím inspirovat, protože ve stejném roce se v Německu dostal k moci Adolf Hitler, vůdce německých národních socialistů. Strana vytvořená Hitlerem, jejíž myšlenky se Quislingovi opravdu líbily.
Do hry vstoupil náš hlavní bavič
Hitlerova strana ušla dlouhou cestu od politického okraje až na vrchol moci. Quisling to také chtěl a v mnoha ohledech začal kopírovat zkušenosti NSDAP. Především jejich rozhodující radikalismus. Počátkem roku 1930 NSDAP dobrovolné oddíly. Takzvaní storm troopeři uvrhli německá města do propasti teroru proti komunistům a odborářům. Útočili a bili je přímo na ulicích.
Vycházeli z principu, že názor každého člověka lze změnit použitím fyzické síly
Samozřejmě, že patetická norská liga vlasti s propagandou Fridtjofa Nansena by nikdy nemohla dosáhnout úspěchu bez rozhodné akce. A Quisling vytváří svou vysněnou párty «Nasjonal Samling» a také vytváří svou vlastní kopii hnědé košile s jejich uniformou a páskami nacistického stylu. Místo svastiky tam byl norský kříž. Byla to fašistická strana se zjevným nacismem v ideologii a jasným pohledem na své německé kolegy.
Zatímco Quisling v roce 1935 zakládal svou stranu, v Norsku se k moci dostala vláda zcela pod kontrolou Dělnické strany, kterou vedl Johan Nygaardsvold.
Tato vláda provedla v té době nejmocnější levicové reformy v zemi. Bylo zavedeno všeobecné důchodové pojištění obyvatelstva, nemocenské pojištění a zaměstnavatelé byli povinni zavést placenou nemocenskou a mateřskou dovolenou.
Nygaardsvold, který sám začal pracovat ve 12 letech na pile, nakonec dosáhl konečného zákazu najímání teenagerů mladších 15 let na jakoukoli práci.
Nyní mají norské děti zakázáno pracovat, dokud nevyrostou
Vznikl Státní inspektorát bezpečnosti práce.
Všechny tyto ústupky velkým norským podnikům musely být učiněny, protože dostávaly fantastické zisky, zatímco lidé byli na pokraji chudoby, ale dříve nebo později by to vedlo k povstání a všeobecné destrukci, kterou nikdo nechtěl. Péčí o dělníky tak bohatí podnikatelé získali stabilitu a hlavně, že jim nikdo neznárodní všechen majetek a budou moci svůj byznys dále rozvíjet. Znárodnění obchodu a zejména obchodní flotily by mohlo vést ke konfrontaci s Británií, která by mohla vyústit v přímou vojenskou intervenci. A v té době, na pozadí hrozby ze strany nacistického režimu v Německu, se Norská dělnická strana musela v zahraniční politice spoléhat na spolupráci s Británií. A to také plně odpovídalo zájmům velkého byznysu, který byl celý vázán hlavně na nás v Británii. Stalo se tak, že norští magnáti, kteří dost ustoupili Dělnické straně v pracovních právech, byli jinak schopni nastolit rovnováhu a dosáhnout míru. To znamená, že nyní není potřeba financovat nejrůznější hloupé, pravicové, fašistické organizace, jako kdysi Fatherland League.
Quisling brzy pocítil toto zapomnění
Jeho strana je příliš radikální a německy orientovaná. Přišla o finanční pomoc magnátů. Na činnost strany nebylo dost peněz.
Nemělo smysl bojovat proti Dělnické straně, která v té době dosahovala kolosálních vítězství a byla na vrcholu své slávy
V parlamentních volbách získala strana Quisling 2,5 % hlasů. To by byla úplná katastrofa. A nebyli schopni získat jediné místo v parlamentu. Od tohoto okamžiku zůstalo Národní shromáždění okrajovou politickou silou a do roku 1939 nemělo více než 2000 členů.
Quislingovi bylo jasné, že nikdy nepřevezme politickou moc v Norsku.....
..Ledaže by do Norska náhle přišli němečtí přátelé a nepověřili ho vedením země! |
Registrace nového uživatele 
