Desdichado: to nebylo podsouvání, to byla korekce historky, která se zjevně už k tobě dostala v notně zkresleném stavu. Nemusíš hned za každým mým slovem čmuchat protidesdichadovské myšlenky.
Ten proces je skutečně postupný a skutečně to není tak, že se během jednoho dne vrátí z nemocnice žena místo muže. Jen těch operací je několik... nejdříve odebrání varlat - i proto, aby se v těle přestaly produkovat mužské hormony a nezpomalovaly léčbu - , později odstranění penisu a prozatímní modelace "spodku" tak, aby bylo močení v pohodě... teprve až když je toto důkladně zhojeno, může se přistoupit k modelaci vagíny tak, že je k nerozeznání od té vrozené). Prsa se většinou do určité míry vytvoří postupně sama díky hormonální léčbě, později se jim může pomoci plastikou.
Ale to všechno je jen záležitost fyzična. Větší problém je s psychikou. Ten proces je neskutečný a nikdo z nás si neumí představit, co to je zač. Ono to není jen v mozku, ten člověk si sebou prostě od dětství nese neuvěřitelný zmatek. Je vychováván jako muž a samozřejmě, že zpočátku (a někdy až do dospělosti) neví, že je ve skutečnosti žena. Jsou určité náznaky, nejhorší situace nastane v pubertě, kdy tělo začne produkovat hormony mužské i ženské a přijít na vlastní identitu je u transgenderů ještě stokrát složitější, než přijít na to, že je člověk homosexuál. Mnoho transgenderů si řekne, že jsou asi homosexuálové, nebo že jsou prostě jen zženštilí a pokoušejí se žít tak, jak je to společnost celou dobu učila. Proto se zhusta žení a mají děti - protože se to po nich chtělo. To jejich tělo samozřejmě po téhle stránce funguje, penis je funkční, mužské hormony proudí, ale rozpor mezi tělem a duší (nevím, jak to lépe nazvat, tu kombinaci pocitů, vnímání, myšlenkových pochodů a tak..., ale ty jsi věřící, takže termín "duše" bude myslím výstižný jako popis toho všeho vnitřního, nefyzického) stále roste a člověk si uvědomuje, jak moc jedná proti svým vnitřním pocitům, proti své přirozenosti. Většina transgenderů si to, že jsou TG, uvědomí až v dospělosti, většinou až po dvacátém roce života. Dřív pouze vědí, že něco není v pořádku, ale na diagnózu si sami nepřijdou. Může jim pouze být příjemnější věnovat se ženským záležitostem, koníčkům... proto jsou často TG mylně zaškatulkováni jako homosexuálové, protože navenek jejich chování může tak vypadat.
Když tedy TG udělá tu nevědomou chybu, že se snaží žít "normálně" a založí si rodinu, je to pro něj ještě větší peklo, protože předstírat do konce života muže nevydrží a když projde transformací, tak to rodinu těžce poznamená. Zklamání partnerky, šok pro děti, samozřejmě i tlak nechápavého a mnohdy xenofobního okolí. A ruku v ruce s touto diagnózou jdou často další psychické poruchy. Velmi často maniodepresivita (provázená sebepoškozovacími až sebevražednými sklony) nebo schizofrenie (což je logické - ten souboj mužského a ženského prvku v mysli může nakonec vést k rozštěpu osobnosti).
Takže přes všechno zlo je nakonec tou nejlepší variantou přistoupit k transformaci. Zpočátku jsou to nekonečná sezení u doktorů, psychologů, sexuologů, kteří zkoumají osobnost a snaží se vyloučit, že by se jednalo o pouhý rozmar. Pak se většinou doporučuje neutrální mezifáze. Tedy například nosit unisex oblečení, ani výrazně mužské, ani výrazně ženské, doporučuje se první změna jména a zároveň - je-li to možné - i změna zaměstnání (aby se "začínalo s čistým štítem v novém prostředí"). Ta změna jména je na nějaké neutrální, ideálně tak, aby to jméno s novým příjmením mohl mít muž i žena. Například Vlasta Jirků, Jindra Krejčí a podobně. V tom novém zaměstnání je dobré už začít vystupovat jako žena... závisí samozřejmě na slušnosti personalistů, aby udrželi vše pod pokličkou. Mnohdy to bohužel nejde.
V mezidobí probíhají další sexuologická a psychologická sezení a už zmíněné operace a kosmetické zákroky (depilace). Po poslední operaci pořád ještě člověk dochází na konzultace, na hlasový trénink (výuka toho, jak položit hlas výše, aby zněl žensky a ne komicky), na trénink chůze, pohybů a gestikulace, zkrátka to změněné tělo se musí učit být ženou, aby člověka nelimitovalo. Po poslední operaci taky přijde definitivně soud, který člověku určí nové pohlaví (ve smyslu uznání, že soud prohlašuje, že dotyčná je ženského pohlaví), zařídí případnou změnu jména na ženské (když se nositelce nelíbí to neutrální) a vygeneruje nové rodné číslo.
Celý ten proces opravdu trvá dlouho. Jedna z těch mých kamarádek tím procházela tři roky, jedna dokonce šest let a až nyní se dočkala finální operace. U ní byl problém v tom, že v minulosti se nedokázala vyrovnat s tou palčivou psychikou, nedokázala předstírat, že je muž, zkolabovala na ulici a když ji probrali, mluvila o sobě jako o ženě. Debilové doktoři ovšem neřešili potenciální transgenderismus, ale šoupli ji do blázince, aby jí to vymlátili z hlavy nějakými medikamenty. Tohle je ale hluboce zakořeněné a přirozené, to se z hlavy dostat nedá. Bohužel, nikdo v léčebně nepřišel na to, jaká je pravda a jejím slovům nikdo nevěřil. Jakmile se dostala ven, skočila z mostu. Dodnes má vážné následky a je trvale invalidní. Labilita ji od té doby provází na každém kroku a zlepšilo se to až ve chvíli, kdy jí schválili poslední operaci, na tu půjde za pár týdnů.
|
Registrace nového uživatele 
