|
Byl jsem na pobřeží moře s nějakým klučinou ve věku asi 8 let, o němž bylo známo, že je neobyčejně chytrý a bystrý. Měl jsem pocit, že je to nějaká známá osobnost a já se ocitl v jeho dětských letech. U členitého skalnatého pobřeží se táhla kovová lávka spojující jeden skalnatý výběžek s jiným a právě u této lávky se stalo, že kluk zajel do vody a zůstal pod hladinou. Přiskočil jsem na lávku a spatřil v nevelké hloubce jeho tělo, v průzračné čisté vodě nebyl problém ho najít. Seskočil jsem tedy k místu, odkud jsem k němu měl nejblíže, a ponořil se pro něj. Vytáhl jsem klučinu nad hladinu a položil ho na břeh. Kašlal, ale byl v pořádku. Vtom přilétl nějaký vrtulník, z něhož seskákalo komando jakýchsi vědátorů, kteří se seběhli kolem nás. Kluk mezitím řekl něco hrozně chytrýho a rázoveň moudrýho, prostě něco, co nás všechny ohromilo a co jiní kluci v jeho věku běžně nevypouští z úst, čímž se opět prozradila jeho unikátní výjimečnost. Vědátoři místo vděku za jeho záchranu vyjádřili opovržení nad tím, že v těchto místech (na pobřeží daleko od civilizace) nemá kluk co dělat a že se tu mrhá jeho talentem, který se tak nemůže rozvíjet jako kdyby studoval ve městě, aby z něj byl inženýr. Jelikož jsem však dobře vnímal klukovo cítění a zájmy a tušil jeho budoucnost, rozčílilo mě to tolik, až jsem s bolestí v srdci a slzami v očích vykřikl: „Ale on nechce být žádným inženýrem!“ Kluk mi dal pokynem hlavy za pravdu, očividně jsem byl jediný, kdo mu rozuměl a měl skutečný zájem na tom, aby svůj talent rozvíjel dle vlastní úvahy a svobodného rozhodování. Kluk posléze řekl: „Až budu velký, napíšu něco, co bude určeno pro dospělé, ale očima dítěte, aby dospělí pochopili, jak se děti cítí.“ Došlo mi, že ten kluk je zřejmě Antoine de Saint-Exupéry, a to, o čem mluvil jako o budoucím napsaném díle, nic jiného než Malý princ. |
Registrace nového uživatele 
