ObchůzkaTuto povídku věnuji Barb,
která si ho bohužel nikdy nepřečte.
[Poznámka autora: Barb byla členkou na stránce http://www.thespankinglibrary.org, která komentovala řadu mých povídek. Zemřela nějaký čas před napsáním této povídky.]
"Dobré ráno, paní Teilová!" řekla jsem vesele a zastavila kolo.
Žena ve dveřích na mě kývla. "Dobré ráno, paní Pineová."
"Jak se vám vede? A co vaše děti?"
"Všichni jsme v pořádku, děkuji," řekla s úsměvem. "Dneska jsou moc hodné."
Viděla jsem za ní několik přikývnutí. Dětem se nikdy nelíbilo, když jsem se zastavila v jejich domě -- i když, jak jsem si mohla ověřit koutkem oka, moc se jim líbilo, když jsem se zastavila v nějakém BLÍZKÉM domě.
"Promiňte!"
Žena z vedlejšího domu zvedla ruku.
"Ano?"
"Myslím, že mně by se vaše služby hodily."
"Cože?!"
Asi desetiletá holčička před domem zbledla a pokusila se zmizet, ale její matka ji chytila za ruku.
"Máž v pokoji hrozný nepořádek, Nikki," řekla. "Víš, že už jsme o tom mluvily."
"Ale mami..."
Dovedla jsem kolo k jejich domu a opřela ho o zeď. "Tak dobrá," řekla jsem. "Jedná se tu o opakovaný problém?"
"No ano," řekla matka. "Stává se to v jednom kuse."
"Jak vám zní výprask malým kartáčem na holý zadek?" zeptala jsem se.
"Á, to zní skvěle," usmála se žena, zatímco její dcera zuřivě vrtěla hlavou, aby mi dala najevo, že to rozhodně skvěle NEZNÍ.
"Tak pojďte dál," řekla matka.
Rozhlédla jsem se po ostatních dětech. Nikdo z nich můj pohled neopětoval, ale všechny, jak se zdálo, byly blíž k domu nešťastné Nikki než před chvilkou.
Vzala jsem si z taška na kole malý kartáč na vlasy. Kolo jsem nezamykala -- to v práci nikdy nedělám. Vždycky je tu tolik svědků, že by se jakýkoli pokus něco s ním provést určitě vymstil.
Vzhledem k tomu, že Nikkin problém spočíval v tom, že si neuklízela pokoj, vydali jsme se tam. Upřímně řečeno, ten výprask už potřebovala dlouho. Chvíli mi trvalo, než jsem na posteli uvolnila dost prostoru na to, abych si tam sedla a přehnula ji přes koleno.
Místností se začal rozléhat zoufalý pláč, jaký patří k pořádnému výprasku, a nepochybně se linul i k čekajícím uším dětí venku.
Tohle všechno byla součást nové výpraskové inciativy.
Bydlím na předměstí, kde žijí převážně mladé rodiny. Je tu úžasné množství dětí, ale to vedlo k určitým problémům s chováním. Někteří rodiče svým dětem vždycky dovolují víc než jiní, a děti už mají v povaze vybírat si vždycky ta nejhorší možná srovnání mezi svými životy a životy svých vrstevníků. Billy tvrdí, že Johnovi rodiče mu dovolují víc bonbónů, ale už neříká, že Johnovi rodiče také své děti nutí pravidelně cvičit. John, na druhou stranu, protestuje proti cvičení a namítá, že po Billym to jeho rodiče nechtějí.
Je v tom nepořádek, a když přijde na disciplínu, je to ještě horší. Děti mají vždycky pocit, že to ostatní mají snazší, a i rodiče mají tendenci myslet si, že jejich vlastní děti jsou v porovnání s těmi ostatními příšerně nevychované.
A tak vznikl program "Náležitého řešení zlobení" (alias NáŘeZ). Sjednocená disciplína v celém předměstí.
Výprasky byly vybrány z několika důvodů -- nešlo jen o tradici, ale i o to, že výprasky v sobě mají jakousi magii; pocítí je nejen vyplacené děti samotné, ale také ostatní v jejich blízkosti. Když nasekáte jednomu dítěti, je to často natolik dramatické, že to zapůsobí na všechny -- vsadila bych se, že Nikkin pokoj nebude jediný, který se dnes uklidí.
Ale navzdory tomu všemu mají výprasky jednu velkou chybu. Dají se snadno zneužít, pokud se rodičům dovolí, aby si dělali, co chtějí. Tomu jsme chtěli zabránit, a tak jsem dnes tady, dělám na kole obchůzku a vyplácím děti, které to potřebují. Upozorňuji, že se jedná o dobrovolnickou práci. V sobotu nasednu na kolo a jezdím -- dobré cvičení. V jiné dny? To máme jiné dobrovolníky. Jedním z nich je vlastně i Nikkina matka, a poté, co skončím s její dcerou, povídáme si o tom. Kdyby se Nikkin problém vyhrotil v pátek, dostala by nasekáno od své matky, ale já jsem měla podezření, že ta schválně počkala ještě jeden den. Jakmile začnete dělat tuhle práci, moc se vám nechce vyplácet vlastní děti. Říkáte si, jestli u nich opravdu dokážete být tak nestranní, jak byste měli.
Nikkina matka mi nabídla tradiční šálek povýpraskového čaje a já jsem ho tradičně odmítla. Všichni vědí, že někdy máte po výprasku žízeň a někdy ne, a nikdo z toho nic nevyvozuje.
Když jsem vyšla na zápraží, poblíž se hihňala skupina holek a všichni kluci se pečlivě vyhýbali mému pohledu. Věděla jsem, že se zkoušeli koukat, vždycky to zkoušeli. Ale hodně tím riskovali -- kdyby je někdo přistihl, měli by sami zadky v jednom ohni -- a já byla navyklá nikdy holky neotáčet holým zadkem proti oknu, pokud to bylo možné, takže jsem to nekomentovala.
"Na obchůzce?"
Jako odpověď jsem Mikeovi zamávala. Mike byl velký, svalnatý chlap, který v sobotu vyplácel kluky. Kluci to věděli, a tak rychle zmizeli.
"Ano, právě jsem začala. A vy?"
"Zavolali mě k jednomu incidentu," řekl. "Kluci hráli fotbal na ulici a skoro zavinili nehodu. Bolí mě ruka." Zkřivil obličej.
"Je to pro komunitu," škádlila jsem ho.
"No, ano. Vyplatil jsem je veřejně, víte? Přímo tam na chodníku. Lekce pro všechny."
Rozešli jsme se v dobrém, a vydali jsme se každý svou cestou.
Prosím vás, nepředstavujte si mou obchůzku tak, že se každých pět minut zastavuju, abych vyplatila nějaké zlobivé dítě. Děti, a tomu pevně věřím, jsou v podstatě dobré. Ve skutečnosti potřebují jen velmi málo výprasků. I když jich tu je tolik, moc výprasků zase nedávám. Hlavně proto, že celý ten rituál -- moje kolo, moje taška s různými nástroji, atd. -- ze mě dělá velkého bubáka i bez vyplácení jako takového.
"Teto, teto, ahoj!"
Z dalšího domu vyběhla ne víc než osmiletá holčička.
"Á, Pinďo! Jak se vede?"
"Hej! Jmenuju se Pauline, ne Pinďa!"
"Vážně? Tak to bych neuhodla."
Nafoukla tváře. Byla nejmenší ve třídě a nelíbilo se jí, když jí to někdo připomínal.
"Tak co, byla jsi tenhle týden hodná?"
"Byla!"
"Vážně?"
"No, převážně hodná," přiznala.
¨Převážně?"
"Jo, převážně..."
Jen jsem přikývla. Pauline si trochu povzdechla a odšourala se dovnitř. Následovala jsem ji.
Pauline byla nejlepší kamarádka mé vlastní dcery Carol. A i když jsem na své obchůzce zas tolik dětí nevyplácela, Pauline jsem musela nasekat skoro pokaždé.
Šlo tu o dětské zbožňování. Pauline k nám často chodila a milovala mě i moji rodinu. Když začal program NáŘeZ, trvala na tom, že nechce, aby ji vyplácel kdokoli jiný. A tak její rodiče zapisovali, jak se během týdne chovala, a každou sobotu jsme to řešili během mé obchůzky.
Pauline si kvůli mně dala do vlasů velkou mašli, a potom přišla ta část, kde sklopila pohled a nejistě šoupala nohama, zatímco mi její rodiče vysvětlovali, jak přesně byla tento týden "převážně hodná".
Ve skutečnosti převážně hodná nebyla.
Její matka už přinesla z kuchyně malou vařečku, a tak jsem si sedla na gauč a vyřešila týden zlobení, tím, že jsem dvě minuty věnovala plnou pozornost Paulinině zadečku. Jako vždycky kvičela a brečela a kopala nohama.
Nakonec jsem ji objala a držela, dokud nepřestala brečet. Pauline byla zlobivá holčička, ale já jsem ji brala jako dobrého "zákazníka". Moje výprasky opravdu oceňovala, i když jejich účinek byl přinejlepším "slabý".
Když jsem vyšla ven, Pauline mi skočila na kolo a posadila se na moji tašku. To dělala často, chtěla, abych ji vozila. Byla záhada, jak vůbec mohla sedět -- musela mít pěkně bolavý zadek! Ale kromě toho, že sebou občas škubla, se pořád usmívala.
Zatímco jsem projížděla ulicemi, pomalu, aby Pauline nespadla, dívala jsem se po tvářích hrajících si dětí. Kluci se tvářili natěšeně -- věděli, že dělám jenom holky, a všichni doufali, že nějaká holka, kterou znají, možná ta, která se jim líbí, skončí se staženými kalhotkami.
Holky se většinou tvářily ustaraně a pár z nich se rozhodně vyhýbalo mému pohledu. Některé z nich už jsem vyplácela dřív, některé prostě věděly, že je brzo čeká velký výprask, a jenom doufaly, že to nebude dneska.
Zadívala jsem se přímo na jednu z nich. Zkusila mému pohledu uhnout, ale já jsem ho pevně držela. Nakonec sklopila oči.
Když jsem zastavila kolo a vydala se k jejímu domu, obě jsme v hlavě viděly, jak to asi dopadne.
Její otec, široký vousáč, otevřel dveře dřív, než jsem mohla zaklepat.
"Zrovna jsem si říkal, kde jste," řekl s úsměvem. "Vážně už nevím, co dělat. Byl jsem skoro připravený nasekat Christy sám, ale samozřejmě podporuju program NáŘeZ."
Nebylo samozřejmě zakázáno, aby rodiče vypláceli své vlastní děti, ale stále víc a víc rodičů se rozhodovalo přenechat to určeným dobrovolníkům.
"Christy! Pojď sem!" zavolal muž a jeho dcera si povzdechla a vydala se směrem k nám. Už teď natahovala moldánky.
"Ty jsi ale mimino," řekla Pauline hlasem starší a zkušenější holky (což byl naprostý nesmysl, protože Christy byla o několik let starší než ona.) "Já jsem od tety dostala před chvilkou, a vůbec nebrečím!"
To proto, že ty se z výprasků zotavuješ neobvykle rychle, pomyslela jsem si.
"Co ti mám přinést, teto?" zeptala se Pauline, zatímco se hrabala v mé tašce -- bez mého svolení, měla bych dodat.
Stála jsem za žalostně vyhlížející Christy a stiskla jsem jí ramena. To proto, aby se uklidnila -- a navíc tak bylo prakticky nemožné, aby se dala na útěk.
"No, a co udělala?" zeptala jsem se.
"Byla na mě drzá! Její matka má směnu v nemocnici a Christy měla pomáhat s obědem, ale řekla, že žádný oběd nepotřebuju, protože jsem už tak dost tlustý!"
Já už jsem takovéhle historky slyšela, a proto jsem nevybuchla smíchy.
Ale Pauline ano.
"No, to měla pravdu!" řekla. "Vy JSTE tlustej!"
"Pauline!" vyštěkla jsem, až se lekla. Potom jsem se obrátila ke Christyině otci.
"Nebojte se, pane, já to s vaší dcerou vyřídím. Tak pojď, Christy, půjdeme do tvého pokoje."
Napůl jsem ji vyvedla, napůl vystrkala z obýváku. Podařilo se mi ji dostat do jejího pokoje a zavřít dveře, než jsem se začala hihňat.
"Vážně... Christy... takové věci... bys neměla... říkat!" vypravila jsem ze sebe mezi záchvaty smíchu.
Teď se smála i Christy. "Já vím, ale on JE tak tlustý! A stejně jsem měla vařit zeleninu -- bručel by tak jako tak."
"Ano, ale pořád jsi byla dost neuctivá."
"To asi jo."
"Ale vzhledem k tomu, že jsem si zapomněla přinést plácačku na drzé holky, hádám, že ti prostě jen pořádně nasekám rukou. Pokud ti to tedy nevadí?"
"Ale vůbec ne!" řekla rychle Christy. "Myslím, že vaše ruka bude rozhodně stačit!"
"Dobře, tak si sundej kalhotky a začneme."
Podle pravidel by měl být vlastně její otec v pokoji jako svědek. Na tom jsem ale trvala jen u dívek, které jsem vyplácela poprvé, nebo u těch, které odmítaly spolupracovat. Toto pravidlo mělo chránit děti, ale často se ignorovalo, především v případě dívek a jejich otců. Samozřejmě, kdyby mě o to požádala, ochotně bych jejího otce zavolala.
Christy si jen s mírným zaváháním stáhla kalhotky a přehnula se mi přes koleno, aniž bych ji o to musela žádat. Potom se pokoj naplnil zvukem mé dlaně dopadající na její zadek. Nevyplácela jsem ji moc silně, ale pořád dost na to, aby to štípalo, a ona trochu brečela; i když výchovný účinek trestu asi poněkud pokazila skutečnost, že jsem se při tom výprasku dala do smíchu.
Postavila jsem Christy do kouta a zavolala jejího otce. Barvu jejího pozadí prohlásil za uspokojivou.
"Zasloužila si to," řekl, když jsem se loučila na zápraží, "ale bylo mi jí opravdu líto, jak tam tak stála s červeným zadkem a brečela. Možná půjdeme na procházku. Koupíme si zmrzlinu. To by bylo dobré, ne?"
"To by se jí určitě líbilo," řekla jsem. ON by se samozřejmě bez zmrzliny obešel, ale nechtěla jsem na to poukazovat -- a ani jsem mu nechtěla říkat, že se Christy ve skutečnosti ramena netřásla od pláče.
Holky potřebují svá tajemství, no ne?
Když jsem vyšla ven, Pauline už na mě čekala.
"Asi už půjdu domů, teto," řekla.
"Fajn pokus, Pinďo, ale to nepůjde," řekla jsem. "Byla jsi moc nezdvořilá na Christyina tatínka a já si myslím, že není zapotřebí čekat další týden, než to budeme řešit."
"Aha..."
"Takže se mnou půjdeš na zbytek obchůzek, a potom půjdeme k nám domů. Vezmu tebe a Carol na oběd -- ale ještě předtím dostaneš znovu na zadek."
To Pauline trochu zarmoutilo, ale věděla, že by se se mnou neměla hádat.
Vytáhla jsem telefon, abych informovala její rodiče, ale dřív, než jsem to mohla udělat, zazvonil.
Shodou okolností to byla Paulinina matka.
"Zrovna jsem vám chtěla volat," řekla jsem. "Chci vzít Pauline na oběd, nevadí?"
"Klidně! Ale vy jste ještě neskončila s obchůzkou, že ne?"
"Ne, je tu nějaký problém?"
"Ano, jeden tu je... Bylo by skvělé, kdybyste mohla..."
Zaklepala jsem na dveře domu, který vypadal podobně jako všechny ostatní. Otevřela mi asi třináctiletá holka.
"Ano?"
"Máš doma rodiče?" zeptala jsem se.
"Jo." Kývla dovnitř. "Máma dělá oběd."
Zavedla mě do kuchyně. Zdálo se, že právě loupala brambory k obědu. Její matka dělala guláš.
"No, tak jaký je důvod vaší návštěvy?" zeptala se matka.
"Tedy, dělám tu výpraskovou obchůzku..." řekla jsem. Holka, která loupala brambory, ztuhla.
"...ale tady jsem proto, že jsem byla požádána, abych vám doručila zprávu," pokračovala jsem. Holka si povzdechla úlevou.
"Zdá se, že máte vypnutý mobil, a učitelka vaší dcery se s vámi chtěla spojit," řekla jsem.
Tentokrát té holce škrabka na brambory se zařinčením vypadla z rukou.
Její matka strčila ruku do kapsy. "Propána, opravdu je vypnutý. Asi jsem ho zapomněla nabít. V čem je problém?"
"Jde o to, že vaše dcera minulý týden opisovala v testu z angličtiny."
"Ale."
"Ano, a taky jde o tu poznámku, kterou dostala a kterou přinesla zpátky podepsanou."
"Ale..."
"A která byla podle všeho podepsaná 'Midred' místo 'Mildred'."
"COŽE?!"
Z nějakého důvodu ji nejvíc rozběsnila tahle poslední část.
"Ona ani neumí napsat jméno své vlastní MATKY?! Tammy! TAMMY!!"
Ale ta už tam nebyla. Vyběhla ze dveří.
Ale někdo se zvedl, aby ji zastavil.
Ve dveřích stála Pauline.
"Sem nesmíš!" řekla. "Byla jsi zlobivá! Zkoušela jsi oklamat moji mámu, a za to tě stihne trest!"
Bylo to legrační, jak Pinďa dokázala mluvit jako někdo dvakrát až třikrát větší než ona.
Tammy se ji pokusila obejít, ale Pauline jí zastoupila cestu.
Starší holka zvedla ruku.
"Jé, to bych na tvým místě nedělala!" řekla Pauline. "Já jsem jenom malá holčička, víš, co se ti stane, když mě uhodíš? Budeš mít VEEEEEELIKEJ průšvih!"
Nafoukla hruď. "Teta už mi dneska nasekala," řekla. "A vím, že mi brzo naseká znova, a utíkám snad? Ne! Takže jestli to dokážu já, tak by ses měla chovat taky trochu DOSPĚLE!"
"Totiž," řekla jsem, "Tammyini rodiče nejsou členy projektu NáŘeZ, takže jí nasekat nemůžu."
"Možná bychom se MĚLI stát členy," řekla zlověstně Tammyina matka. "Můžu se zapsat teď hned?"
"To bohužel ne," zavrtěla jsem hlavou. "Na to musíte přijít na každotýdenní schůzku programu NáŘeZ -- vy, váš manžel, a samozřejmě i Tammy. Tam vám všechno vysvětlíte, a potom se můžete zapsat."
"No nic, to není problém," řekla vesele. "Tak prostě vezmu ten veliký kartáč na vlasy a zmaluju Tammy zadek sama. Bude to tak v pořádku?"
"No, vzhledem k tomu, že ještě nejste členem programu, nemohu vám to oficiálně schválit, ale také vás od toho nemohu odrazovat," řekla jsem.
Těžká ruka ženy, kterou už budu pravděpodobně napořád znát jako "Midred", dopadla na rameno její dcerky.
"Pojď zpátky do kuchyně, miláčku, a popovídáme si," řekla. "Ach ano, mimochodem, jak často takhle obcházíte, paní...?"
"Pineová," řekla jsem. "Samantha Pineová. Tedy, obcházím každou sobotu..."
"Výborně. V tom případě si příští sobotu vyhraďte trochu času a navštivte mě. Slibuji, že to už BUDEME členy vašeho programu... a budeme velmi rádi, když nám poskytnete pořádnou ukázku."
Stiskla své dceři rameno ještě silněji. "Obávám se, že v oblasti výprasků nedržíme krok s moderním výzkumem, Tammy," řekla. "Takže to, co teď udělám, možná nebude tak účinné, jak by mohlo být, ale, inu... udělám, co bude v mých silách!"
Pauline a já jsme zůstaly stát před domem. Zevnitř se začalo ozývat vzlykání, a potom rytmické pleskání a zoufalé brečení.
"Někteří lidé nevědí, kdy je složit," řekla Pauline.
"Ale?" Podívala jsem se na ni. "Víš vůbec, co to znamená?"
"No, když máš dostat na zadek a víš, že se na tebe máma nebo teta VÁÁÁÁŽNĚ zlobí, tak si musíš sundat sukni a kalhotky, než ti přijdou nasekat, a hezky je složit, aby viděly, že jsi hodná holčička, a třeba ti pak nenasekaly tolik," řekla s absolutní sebedůvěrou.
Musela jsem se zasmát. "Ano, Pinďo, něco takového."
Po zbytek mé obchůzky se celkem nic nestalo. Zahnula jsem na svou příjezdovou cestu, pomohla jsem Pauline dolů z mé tašky, a vešla jsem do domu.
Carol koukala na kreslené filmy. "Jé," řekla. "Ty už jsi hotová s obchůzkou?"
"Ano," řekla jsem. "Dnes byl klidný den."
"Nebylo moc výprasků?"
"Nebylo. Ale..." kývla jsem na Pauline. "Ještě jsem neskončila."
"Jé, Pinďo, ahoj," řekla Carol.
"Neříkej mi Pinďo!"
"Ale ty jsi Pinďa!"
Carol byla jenom o dva centimetry vyšší než Pauline. Na druhou stranu, byla o celé dva centimetry vyšší než Pauline, a nikdy jí nedovolila, aby na to zapomněla.
"Dobře, děcka," řekla jsem, "dáme si oběd. Doufám, Pinďo, že ti v pizzérii dají polštář navíc."
"Hej!" protestovala.
"Jenom si na chvilku půjčím tvůj pokoj," řekla jsem Carol. Zvedla jsem Pauline do vzduchu a vzala ji do náručí. Šťastně se ke mně přitulila, i když věděla, že ji nesu na místo, kde dostane na zadek.
Carol zvedla oči. "Co? Můj pokoj?"
Základem programu NáŘeZ bylo vyplácet děti v jejich pokojích, i když se to nestávalo pokaždé, a byly dokonce případy, kdy se výprask odehrál venku, na veřejnosti -- i když to se stávalo jen velmi vzácně. Teď jsme sice nebyli u Pauline doma, ale i tak jsem s ní automaticky zamířila do dětského pokoje, abych ji tam vyplatila; jít do mého vlastního mě vůbec nenapadlo.
Otevřela jsem dveře Carolina pokoje a vstoupila jsem dovnitř.
"Jenom rukou, dobře, teto?" řekla ustaraně Pauline.
"Ano, to bude stačit," řekla jsem. "A ty přijmeš svůj trest jako velká holka, dobře?"
"Platí," řekla. "Já jsem VŽDYCKY velká holka!"
Úplně si sundala sukni a kalhotky, složila je a položila je na postel. Musela jsem se smát tomu, jak to bere vážně.
Už už jsem se posadila na postel, když vtom můj pohled padl na Carolin psací stůl.
"Pinďo?" zeptala jsem se. "Podívej se prosím tě na tohle."
Přešla ke stolu, ruce na zadečku. Moc dobře si uvědomovala, co ji čeká, i když už za pár minut si to bude uvědomovat o hodně citelněji.
"To je náš domácí úkol," řekla.
"Ano. Počkej tu chvilku, ano?"
Vyšla jsem z pokoje a zavolala jsem: "Carol!"
"Ano?"
"Pojď sem, prosím tě."
Objevila se moje dcera, viditelně nejistá. "Ano?"
"Když jsem dneska ráno odcházela, šla jsi zrovna dolů, aby ses dívala na kreslené filmy, že ano?"
"Ano."
"Zeptala jsem se tě na tvůj domácí úkol, a ty jsi mi řekla, že už jsi ho udělala, že ano?"
"Ano?"
"Ten domácí úkol, co leží na tvém stole a naprosto evidentně NENÍ udělaný?
"Ano..."
"Páni, ty máš průšvih!" řekla vesele Pauline, která zřejmě zapomněla na svůj vlastní holý zadek.
"Mami, je mi to líto!" vyhrkla Carol. "Chtěla jsem ho udělat, než se vrátíš, ale zapomněla jsem! To je všechno!"
"A taky jsi mi lhala, když jsi řekla, že jsi to udělala," řekla jsem.
Přemýšlela o tom. "Jo. To taky," přiznala.
"Ona lhala! Lhát je špatné! Měla bys jí dát na zadek kartáčem!" navrhla nápomocně Pauline. Rozhodla jsem se, že to s ní musím vyřešit dřív, než mě úplně poplete.
"Běž do mé tašky a přines mi kartáč, Carol," řekla jsem. V okamžiku, kdy jsem to řekla, jsem si přála, abych ji poslala pro něco jiného, třeba pro vařečku, protože teď to vypadalo, že přijímám rozkazy tady od Pindi. Ona si to rozhodně myslela -- vyzařovala z ní samolibost.
Carol se odšourala ven a já jsem se konečně mohla posadit na její postel. Zvedla jsem Pauline do vzduchu a přehnula ji přes koleno dřív, než si uvědomila, co se děje.
"Nééé," zakňourala. "Já nechci na zadek!"
"Ale, to ti ten přístup 'velké holky' moc dlouho nevydržel, co?" škádlila jsem ji. Sevřela jsem jí nohy mezi stehna a začala jsem ji vyplácet na holý zadek, pořád trochu červený po tom předešlém výprasku. Nebyl to moc silný výprask, ale zato pomalý, aby cítila každou ránu zvlášť. Nehubovala jsem ji -- Pauline byla dítě, které se prakticky hubovat nedalo, protože všemu rozuměla svým vlastním způsobem. Jak se její zadeček začal zahřívat, začala sebou házet, fňukat a natahovat.
Právě ve chvíli, kdy přešla do plnohodnotného breku, dorazila Carol s kartáčem. Rozhodla jsem se, že Pauline má dost -- teď jsem se musela postarat o svou vlastní dceru.
"Tak dobře, ty šortky musejí pryč," řekla jsem. "Dáme ti na oběd šaty."
Postavila jsem Pauline na zem, a zatímco brečela a zuřivě si třela zadek, pomohla jsem Carol vybrat dobré šaty. Potom jsem vzala složené kalhotky a sukni a předala jsem je zpátky Pauline.
"Tak pojď, Pinďo, umyjeme tě," usmála jsem se. "A co se týče tebe, mladá dámo, radši ať máš holý zadek, až se vrátím."
Když jsem Pauline umyla obličej, zdálo se, že to smylo nejenom její slzy, ale taky, jak se zdálo, veškeré vzpomínky na výprask.
"Můžu se koukat, jak Carol dostane?" zeptala se. "Ona se koukala, když jsem dostávala JÁ!"
Přišla až při posledních pár ranách, ale nebyla jsem proti. Vzala jsem Pauline za ruku a odvedla ji zpátky do Carolina pokoje.
Carol seděla na posteli; sundala si kalhoty a kalhotky si stáhle těsně pod zadek. Vypadala, že má starosti, a také že k tomu měla pořádný důvod.
"Tak se podíváme," řekla jsem. "Neudělala jsi domácí úkol, to je jenom drobnost... až na to, že jsem tě už předtím varovala a řekla ti, že příště dostaneš. A potom to lhaní, hmm... ne, nevidím žádný způsob, jak by ses mohla vyhnout kartáči."
"Třeba bys mi mohla odpustit?" navrhla s nadějí.
"To ano, ale myslím, že to neudělám. Rozhodně ne předtím, než ti nařežu kartáčem."
Carol byla jen o dva centimetry vyšší než Pauline -- bylo snadné ji zvednout a přehnout přes koleno. Upravila jsem její polohu a natáhla se po kartáči.
Pauline Carol pleskla po vyšpuleném zadečku. "Au!" vyjekla Carol.
"Teď už nejsi tak velká holka, co?" škádlila ji Pauline.
To se ta holka snažila o hattrick -- tři výprasky v jednom dni?
"Prosím, Pinďo, potřebuju trochu místa," řekla jsem. "Tohle je delikátní operace na jisté delikátní části dívčího těla."
A když odstoupila, kartáč konečně zasáhl zadek mé dcery z uspokojivým "PRÁSK!" na jednom konci a stejně tak uspokojivým "Jaaaaúú!" na druhém.
Carol byla prosebnice -- jakmile začal mluvit kartáč, začala křičet a slibovat, že bude hodná, ale nebylo to k ničemu. Dostala, o co si koledovala, a ještě víc.
Po výprasku si musela sednout na ten rozpálený zadek a dodělat úkol. Pauline, které začalo být její kamarádky líto, jakmile byla potrestána, jí pomáhala, a já jsem projednou dělala, že nic nevidím.
Když jsme vyšly z domu a vydaly se k autu, její obličej byl jenom mírně zarudlý, ale pořád si pod šaty potají mnula zadeček.
Usmála jsem se, když jsem to viděla.
"Chcete pizzu?" zeptala jsem se.
"Jo!" vykřikla Carol.
"Sakra že jo!!" vykřikla Pauline.
Otevřela jsem pusu, abych ji pokárala, ale pak jsem to vzdala. Konečně, moje výprasky a celý program NáŘeZ byly určené jenom k trestání vážného zlobení -- ne k tomu, aby děti nutily k nějaké "dokonalosti" podle představ dospělých. Tyhle dvě holčičky byly svým vlastním způsobem tak dokonalé, jak to jen jde.
"Víte co?" řekla jsem. "Pizzérie není tak daleko a vy pravděpodobně stejně nechcete sedět v autě."
Usmály se a přikývly.
Vykročila jsem. Obě dvě mě vzaly za ruce a -- i když jsem to neviděla -- byla jsem si jistá, že druhou rukou se zuřivě snažily utišit svoje štípající zadečky. |
Registrace nového uživatele 
