daweJmenovala se jednoduše "Trest", proto si to možná nepamatuješ.
Trest
"Další!" zavolám.
Dívka neochotně vstoupí. Je mladá, nemůže jí být víc než sedmnáct, a docela pěkná, i když popotahuje, což ten pěkný dojem poněkud hyzdí.
"Tak copak tě sem přivádí?" zeptám se. Je to takový můj žertík. Je jen jedna věc, která sem může někoho přivést.
A opravdu - vidím jí ve tváři vinu, cítí se špatně.
A samozřejmě strach. Vina a strach, mí dva věční průvodci.
Pokynem ruky ji pozvu k sobě. Nechce se jí, ale jde. Nemá na výběr.
Třese se, když se dostane na dosah a já jí vyhrnu sukýnku. Nabírá do pláče, když její kalhotky - podivná móda, to sem zatáhli běloši - sjedou dolů a odhalí bělostný zadeček. Bez odporu se nechá položit na houni, kterou mám na kolenou.
Zeptám se jí na její prohřešky - nic mimořádného, běžné věci. Když jí je opakuju, na každý jen mlčky přikyvuje a už nemluví. V tuhle chvíli nemluví žádná. Zvuky začne vydávat až později, když se moje ruka pustí do zpracovávání zadaného tématu. Prostor se naplní ozvěnou pláče a pravidelného pleskání, kterým se trestají zlobivé holky.
Netrvá to dlouho. Brzy už dívenka odchází. S uspokojením konstatuji, že jsem se nemýlil - natáhla si kalhotky a rukama svírá pálící půlky. Je příliš stydlivá. Některé odcházejí s holým zadkem a nedělají si hlavu s tím, že venku můžou číhat kluci, kteří doufají, že něco zahlédnou. Myslím, že tam bývají. Já sám jsem je nikdy neviděl.
"Další!" zavolám.
Další dívka, která vstoupí, je pro mě překvapením. "Nigili!" řeknu. "Copak tady děláš? Vždyť to přece není tak dávno, co jsi tu byla naposledy."
"Však víš," odpoví. "Věci se stávají."
"Ale tobě se stávají nějak často, nemyslíš?"
"Vlastně jsem tě chtěla vidět," usměje se.
"Mě? Mě nechce nikdo vidět." Ale ve skrytu duše mě to trochu těší.
"Ale co jsi provedla konkrétního?" chci vědět.
"No... strčila jsem do řeky Menbeho."
Přikývnu. "Dělal ti návrhy?"
"Samozřejmě -- je to přece Menbe."
"Hodně dívek se ani neobtěžuje chodit sem kvůli němu."
"Můžu já za to, že mám smysl pro povinnost?"
Oba ale víme, že je v tom něco víc.
Nigili není oblečená po bělošsku, má jenom sukýnku z trávy. Pečlivě si ji sundá, aby se nepomačkala, a ochotně se mi položí přes koleno.
"Je tu ještě něco, o čem bych měl vědět?" zeptám se.
"No, možná o tom klacíku?"
"O jakém klacíku?"
"Moje sestřička někde sebrala červený klacík. Nebyl ze dřeva, myslím, že to musí být jedna z těch bělošských věcí. Pospíchala jsem a šlápla na něj. Zlomil se."
"A?"
"Brečela. Je mi to opravdu líto," povzdechne si. "Myslím, že za to opravdu potrestat potřebuju."
Přikývnu. "A to je už všechno?"
"Ano..."
Otřese se. "Je tady zima."
Ano, to je. Já jsem zvyklý, ale pro ty, kdo jsou zvyklí skotačit na sluníčku, je jeskyně opravdu nepříjemně chladná.
"Ohřeju tě," řeknu a začnu ji vyplácet.
Překvapeně vyjekne, ale brzy se její zvuky změní v pláč. Soustředím se na svou práci.
Když se potom obléká, náhle se zeptá: "Proč někdy nevyjdeš ven?"
Jen se pousměju. "Víš, že to nejde. A proč bych chodil? Copak tu nemám všechno, co je potřeba?"
"Ostatní říkaly, že nemůžeš... ale proč?"
"Jsi ještě mladá," pousměju se. "Příliš mladá na to, abych ti to mohl říct."
Natáhnu se a lehce ji plesknu. "Zvědavost se nevyplácí, víš?"
"Chtěla bych, abys někdy vyšel ven," řekne. "Ukázala bych ti vesnici. Určitě se dost změnila."
Neodpovím.
"Další!" zavolám, abych jí dal najevo, že naše schůzka skončila.
O nějaký čas později mě Nigili znovu navštíví. Uplynul týden? Měsíc? Rok? Netuším, ale dlouho to asi nebylo. Menbe ji pořád nechce nechat na pokoji. A ona mu nakonec podlehne -- vím to já, ví to Menbe, a ví to nakonec i ona, ale stále si ho dobírá. Menbe není tak špatný. Z vesnických klepů, které se donesou i ke mně, vím, že se brzy začnou rodit jeho děti. Snad mezi nimi budou nějací chlapci. Ve vesnici je jenom pět mladých chlapců - dívky je převyšují víc než pětinásobně. Matně si vzpomínám, že kdysi tomu tak nebylo. Nebo mě jenom šálí paměť? I proto dívky chodí za mnou, zatímco chlapců si každý považuje -- i když se někdy chovají opravdu nesnesitelně.
Nigili mi vypráví svoje zážitky s Menbem a já se usmívám. I ona se usmívá, navzdory tomu, že leží přehnutá a ví, že jí brzy zbarvím zadeček do ruda.
"Přišla běloška," zmíní se Nigili.
"Ale? Opravdu?"
"Mluvila se mnou. Zajímá se o tebe."
"O mě? Proč?"
"Žádná jiná vesnice prý není jako ta naše," hlásí pyšně.
"To asi není," přiznám.
"Ptala se, kdo je nejstarší, tak jsme jí řekli, že ty."
"To je pravda," přiznám. "Ale ona může sotva přijít sem."
"To jsem jí taky řekla," usměje se. "Ale poslouchej -- nezamluvili jsme něco?"
"Pravda," usměju se a zvednu ruku. Mé přemýšlení o tajemné bělošce přehluší její křik.
"Další!" zavolám.
Je později. O kolik? Kdo ví. Já čas nepočítám. Překvapeně sleduju vysokou ženu, která vchází dovnitř. To musí být běloška - i když není o tolik světlejší než my, přijde mi. Ale poznám ji podle toho, že celé její tělo je zahalené. Některé dívky mi vykládaly, že musí být strašlivě ošklivá, když si halí tělo. Že je jistě celá pokrytá boláky a strupy. Nevyvracel jsem jim to. Jsou mladé a nikdy se nesetkaly s ničím opravdu odlišným. Až na mě.
Mnoho si jich myslí, že je běloška hloupá, protože se ptá na věci, které musí být každému jasné. Já vím, že my bychom si v jejich světě nevedli o nic lépe. Je snadnější pokládat ostatní za podřadné než za odlišné. To platí o všech lidech.
"Dobrý den," řekne běloška.
Přikývnu. Má zvláštní výslovnost.
"Copak tě sem přivádí?" zeptám se.
"Chtěla jsem s tebou mluvit."
"O čem?"
"Tohle je velmi zvláštní vesnice. Lidé si to neuvědomují, ale myslím, že ty ano."
Přikývnu. "Ano, je zvláštní."
"Je tu příliš málo mužů a mnoho žen. A tahle jeskyně... dívky z vesnice si k tobě chodí pro..."
Zaváhá. Zdálo se mi to, nebo její tvář ještě o kousek ztmavla? Ve věčném příšeří jeskyně vidím docela dobře, ale i já mám své hranice.
"Pro výprask," přikývnu. "Pověz mi, dělá se to i tam u vás? V té tajemné Evropě?"
"Také," pousměje se trochu. "Ale ne v takovém měřítku. Rodiče trestají děti, většinou."
"Tady to rodiče nechávají na mně."
"Ty nikdy neopouštíš jeskyni?"
"Nemůžu."
"Proč ne?"
Zavřu oči. "Co jsi udělala?" zeptám se.
"Co, prosím?"
"Jsi tady. Víš, proč sem dívky chodí. Každá má nějaký prohřešek. Jaký je tvůj?"
"Je tak zvláštní myslet si, že jsem s tebou prostě chtěla mluvit?" Zní uraženě.
"Ne," zavrtím hlavou. "Ty chceš odpovědi, a už jsi přišla na to, že nikdo jiný ti je nedá. Ale to nic nemění na tom, že do téhle jeskyně se chodí jenom za jedním účelem."
"Jak dlouho už tu jsi?"
"Záleží na tom?"
"Mně ano. Lidé z vesnice si nepamatují dobu, kdy jsi tu nebyl. A někteří z nich jsou staří. Šedesát, sedmdesát let. Ty přitom nevypadáš nijak zvlášť staře."
"Já... nejsem jako oni," přiznám.
"Co jsi tedy zač?"
"Jaký je tvůj prohřešek?" zeptám se znovu. "Jestli chceš znát má tajemství, pověz mi svá."
Zamyslí se. "Opravdu mě nic nenapadá."
Přikývnu. "Můžu se dotknout tvé ruky?"
Zaváhá. "No... dobře." Natáhne ruku a já ji vezmu do své.
Zavřu oči. "Trápí tě, že jsi daleko od domova. Žiješ s mužem -- nechala jsi u něj své dítě, abys mohla jet sem, ale trápí tě myšlenka, že je to od tebe sobecké. V tom leží tvůj pocit viny."
Ucukne. "Jak... jak tohle víš?"
"Je důvod, proč mi dívky raději všechno řeknou," pousměju se.
"Sedíš tady v té jeskyni už desítky let... vyplácíš mladé dívky... není teď řada na tobě, abys mi řekl, kdo jsi?"
"Nejsem si úplně jistý," řeknu vážně, "ale myslím, že jsem bůh."
"Bůh?"
"Kdysi byla doba, kdy jsem byl mladý. Je to už velmi, velmi dávno. Býval jsem šamanem naší vesnice a rozmlouval jsem s bohy. Už tehdy jsem rád vyplácel mladé dívky. Jako šaman jsem k tomu měl spoustu příležitostí, věděl jsem o jejich prohřešcích a trestal jsem je za ně. Ale zatímco já jsem nesl odpovědnost za vesnici a žil s důsledky svých rozhodnutí, bohové ne. Dělali si, co chtěli, a spílat jim nemělo smysl. Měl jsem ženu, tehdy, víš? Onemocněla a zemřela. Všechny moje znalosti byly k ničemu. Prosil jsem bohy o pomoc, ale nepomohli mi. Slyšel jsem, jak se smějí. Chtěl jsem být jako oni -- abych se nemusel o nic starat. A oni mi to přání splnili. Jak ti se pak smáli!"
Sáhnu po houni na svých kolenou a odhrnu ji. V očích bělošky zahlédnu záblesk hrůzy. Má stehna začínají jako hnědá, lidská, ale jejich spodní část je kámen, srostlá s kamenným stolcem, na kterém sedím. Na kterém sedím už celá staletí a vyplácím dívkám tu část těla, kterou sám nemám.
"Nejím a nepiju," pokračuju tiše, "a přesto nestárnu a žiju dál. Nikomu se nezodpovídám, jen stále dělám to, co jsem jako člověk tak miloval. A protože tak rád vyplácím dívky, je jich vesnice plná... nezbedných dívek, které nikdy tak úplně nevyrostou, a jen tolika mladých mužů, aby se dala zajistit další generace. Tohle dokážou člověku provést bohové. Legrační, nemyslíš?"
Přehodím houni zpátky. "Tohle neukazuju každému," zdůrazním. "Většina děvčat o mně příliš nepřemýšlí... Občas za mnou zajdou, a pak se to snaží vytěsnit z hlavy. Někdy přemýšlím o tom, co vlastně bohové chtěli udělat -- je tohle má odměna nebo můj trest?"
Běloška je jako omámená. Její zadek je uvězněný v těsné látce, ale když ji vepředu rozepnu a začnu stahovat, nebrání se. Nikdy předtím jsem takové oblečení neviděl, ale vím, co s ním dělat. Jedna ze zvláštních schopností mé pozice.
"Takže teď potrestáš mě?" zeptá se, když ji položím na houni. "Copak je tak špatné chtít něco dokázat, něco objevit?"
"Není," zavrtím hlavou. "Ale ty si to myslíš. Je to z tebe vidět. Opustila jsi své dítě, a i když věříš, že to, co získáš, za to odloučení stojí, ale nedokážeš o tom sama sebe přesvědčit."
"Máš pravdu," řekne váhavě. Trhne sebou, když mé prsty sjedou ke kalhotkám, ale poslušně si je nechá stáhnout. Přikývnu, sám pro sebe, když nevidím žádné boláky a strupy. Ne že bych tomu věřil, ale je dobré mít jistotu.
Pak už to začne pleskat. Je silná, odolnější než vesnické dívky, ale ani ona nevydrží příliš dlouho.
Držím ji na svých kolenou, která už nikdy nevstanou, a čekám, až se vypláče. Vidím do její duše - potřebovala záminku. Je tam tolik obrazů, tolik věcí, kterým nerozumím, ale vím, že ne všechno v jejím životě bylo šťastné. Stydí se plakat, její lidé si myslí, že to je výraz slabosti. Ale to je omyl. Držím ji na kolenou a nechávám ji vyplakat léta slz, která se v ní nahromadily.
"Jak se cítíš?" zeptám se jí nakonec, když jí dojdou slzy.
Neodpoví, ale já to vím. Cítí úlevu. Její pocit viny je pryč, odtekl i se slzami. Vstane a obejme mě -- to ji samotnou překvapí.
"Setkání se mnou se bude jistě ve tvém cestopise moc dobře vyjímat," řeknu.
"Já... nemyslím, že tam uvedu tuhle vesnici. Ani tebe. Nikdo by mi to nevěřil."
"Nikam nejdu," namítnu. "Mohla bys je přesvědčit -- kdybys opravdu chtěla."
Přikývne. "Ano, mohla bych... ale možná napřed zkusím zjistit víc. Někdy bych se sem ráda vrátila."
"Budeš vítána," přikývnu.
Natáhne si kalhotky, ale těsná látka, která jí obepínala nohy, je už příliš. Přehodí si ji přes ruku a odchází. Aspoň pomůže vyvrátit mýtus, o kterém jsem jí raději ani neříkal.
Ona odchází z jeskyně a já, bůh výprasků, kterému nebylo dovoleno dokonce ani to, aby směl být nespokojený se svým údělem, se usměju.
"Další!" zavolám. |
Registrace nového uživatele 
