SharyllAha, to je docela zajímavé. Já jsem tehdy napsala nějakou povídku o spankingovém poprvé (ve zkratce, hrdinka to nezná, přítel jí začne vyplácet, všechno se v ní bouří, co je správné a co ne, líbí se jí to, nebo ne, prostě chaos) a byla mi vytknuta nereálná psychologie postavy. Ale já to třeba tak nějak měla, vždy ta slušná milá, kontrolující se a úplně "normální", takže všechen ten zmatek a předsudky, že on je násilník a já jsem úchylná ve mně vřely. Ale pak po dalším přemýšlení jsem si uvědomila, že zdaleka nejsem taková vanilka, za kterou se vydávám, protože jsem věděla o těch typických dětských příznacích - oblíbenost Honzy málem králem, zlobivé panenky, tajné koukání na Nepraktův výprask v knihovně... Jenom se to u mě z asi společenských ? důvodů v pubertě asi nějak utlumilo.
Ale zpět k té povídce a názoru ostatních, nevěřili, že by byla postava úplná vanilka a pak se jí to zalíbilo, ptali se, zda jsem měla v dětství představy (a ty já opravdu měla). Jak to bylo u Tebe? Přišlo to prostě jen tak zčista jasna? Nebo to v Tobě bylo celou dobu, jen jsi tomu nedala dříve šanci se probudit? :) |
Registrace nového uživatele 
