PaulinePokračování "Obchůzky".
Jedu na kole po předměstí.
Je sobota -- den mé obchůzky. Den, kdy dělám dobrovolnou práci pro program NáŘeZ (Náležité Řešení Zlobení). Den, kdy vezmu tašku s několika nástroji -- kartáč, vařečka, dokonce i malý pásek -- a objíždím okolí, abych udílela tresty.
Dnes dávám v průměru pět výprasků každou sobotu, což zní jako hodně, dokud si neuvědomíte, že v mé oblasti je víc než čtyřicet holek ve výpraskovém věku. A asi deset z nich jsou mé "výhradní zákaznice".
Progra NáŘeZ měl původně mít dobrovolníky na každý den v týdnu, aby se zlobení dalo napravit co nejrychleji. A na začátku děti zlobily tolik, že to dávalo smysl, ale dnes už to neplatí. A tak se program trochu omezil. Teď máme jenom tři vyhrazené "výpraskové dny" v týdnu -- pondělí, čtvrtek a sobotu. Je normální čekat na výprask den nebo dva (i když někdy rodiče samozřejmě zlobení řeší sami a hned).
Některé rodiny jdou ale dál. Některé rodiny se rozhodly, že je užitečné, když se pro disciplínu vyhradí jeden den v týdnu, a tak si vyberou jednoho z dobrovolníků a řeší to jenom s ním. A já jsem z nějakého důvodu populární.
I tak jsem svým výhradním zákaznicím většinou dávala jenom tři výprasky týdně. Jenom tři z těch deseti holek si během týdne vykoledovaly výprask! V době, kdy program začínal, by to bylo nemyslitelné!
A klidně by to mohly být dvě, kdyby mohe první a nejlepší výhradní zákaznice nebyla ta nejzlobivější holka, co jsem kdy znala.
"Tetička je tady!" řekne nadšeně Pauline. Její kamarádky, které stojí vedle ní, už tak nadšené nejsou, a zasténají.
Ano, Pauline. To ona začala celý ten trend s "výhradními zákazníka". Rozhodla se, že chce dostávat na zadek jenom ode mě, a když se Pauline k něčemu rozhodne, tak... no, ať děláte, co děláte, většinou jí to nerozmluvíte.
Pauline je bohužel hrozně paličatá, a tak dostává na zadek často. Každou sobotu, jako hodinky, ji ohnu přes koleno a zmaluju jí zadeček načerveno. A potom, o pět minut později, když přestane brečet, je zase jako dřív a připravená začít pracovat na vykoledování výprasku na příští sobotu.
Pauline je ukázkovým příkladem programu NáŘeZ; nejsem si ale jistá, jestli představuje jeho účinnost nebo spíš neúčinnost.
Ale rodiče dobře vědí o Paulinině zvláštním postavení, a tak teď panuje zvyk posílat v sobotu mé zlobivé výhradní zákaznice k Pauline domů, abych za svým úkolem zmalovat jim zadky nemusela chodit příliš daleko.
Odeženu několik zvědavých dětí na ulici -- samozřejmě převážně kluky -- a vejdu do domu.
Dnes tu na mě čeká Megan, pihovatá holka s brýlemi, a Tammy, dcera mé kamarádky Midred. Chci říct Mildred. Vždycky dělám tuhle chybu. Tammy je jedna ze sterších dívek v programu, ale její matka tvrdí, že jí to hrozně prospívá. Megan, na druhou stranu, je jen o trochu starší než Pauline a má vlastní dcera Carol.
Paulinina matka je učitelka a obě tyhle holky -- no, většina mých výhradních zákaznic -- jsou její žákyně. To je další důvod, proč je její dům dobrým místem, když je chci shromáždit na jejich sobotní výplatu.
"Tak dobrá, děvčata," řeknu. "Žádná z vás tu není prvně, takže víte, jak to chodí. Poznámky, prosím."
Megan a Tammy si povzdechnou a podají mi poznámky, které jim napsali rodiče. Tammyina matka má obecné stížnosti -- drzost, neplnění domácích prací, a tak dále. Píše se tam, že Tammyina předešlá lekce (z minulého měsíce) už přestala působit a že potřebuje další "pořádný nářez". To je pro Midred typické. Je přísná a svému domu vládne železnou pěstí. Výprasky, které Tammy dávám, ve skutečnosti nejsou tak tvrdé, jako když se její matka naštve a nařeže jí sama. Tammy to ví, a tak se dnes snaží spolupracovat.
Meganina poznámka je specifičtější. Kradla v obchodě -- nebo to aspoň zkoušela. Prodavač ji okamžitě chytil a od plic jí vynadal. Její rodiče říkají, že ta krádež podle nich nebyl její nápad, ale nedokázali zjistit víc -- já prý budu možná mít větší úspěch?
Co se Pauline týče, její rodiče si jen povzdechnou a usmějí se. Je to stejné jako vždycky, pár dní dobrého chování, pak drzé poznámky, a ve čtvrtek nebo v pátek něco vážnějšího jako nadávání matce nebo vyložené odmítnutí nějaké drobné domácí práce spojené se vztekáním. Už je to rutina.
Jdu do Paulinina pokoje a trojice dnešních zákaznic a kandidátek na bolavé zadky mě následuje. Svoji tašku s nástroji si beru s sebou; budu totiž potřebovat víc než jednu věc.
"Tak dobrá," řeknu, "Pauline, ty půjdeš první. Pak Megan, a pak Tammy."
"Aha," řekne Pauline. Zaváhá. "No, tetičko?"
"Ano?"
"Vadilo by ti moc... kdybych šla dneska poslední?"
Obvykle beru holky podle věku, a Pauline je nejmladší, takže jde vždycky jako první. Nikdy předtím si na to nestěžovala.
"Proč?" zeptám se.
"No, já prostě... prosím?"
Víte, normálně bych to nedělala, ale když ona je Paulina TAK dobrá zákaznice.
"Dobrá," povídám. "Tak dneska začneme s Megan. Pojď dál."
Paulinin pokoj je docela uklizený. Uklízí ho každý pátek, protože ví, že ho v sobotu uvidím, a když tam bude nepořádek, mohlo by to pro ni znamenat trest navíc.
Zavřu dveře a otočím se k Megan, která teď sedí na posteli a kope nohama -- nepochybně trénuje na to, jak bude kopat, až ji přehnu přes koleno.
"Takže, Megan, ty jsi kradla v obchodě? Vážně?" řeknu. Svoji tašku s nástroji postavím na Paulinin stůl.
"Já... jenom jsem to chtěla zkusit," řekla.
"Víš to jistě? Protože tví rodiče si to nemyslí."
Sundá si brýle a položí je na stůl.
"Co ti vědí? Oni mě doopravdy nevidí, víte? Všechno plánují a nestarají se o to, co chci já. Prostě... prostě jsem si myslela, že když mě chytí při krádeži, můžu je trochu potrestat. Můžu jim ukázat, že nejsem dokonalá, a tak nejsou dokonalí ani ONI."
Nakonec zjistím, že tu jde o matematický tábor. Megan je v matematice dobrá -- dokonce skvělá -- ale nemá ji nijak zvlášť RÁDA. Ale její rodiče viděli její výsledky a rozhodli se poslat ji do matematického tábora.
"Promluvím s Paulininou mámou," řeknu. "Je to tvoje učitelka, třeba to tvým rodičům dokáže rozmluvit."
"Ale co když ne? Pak tam stejně budu muset jet."
Povzdechla si. "Víte, není to fér, být dítě. Všichni jenom říkají, poslouchej, poslouchej, ale VÁS nikdo nikdy neposlouchá."
"No, děti někdy nevědí, co je pro ně nejlepší. Za to zodpovídají jejich rodiče."
"Ale 'někdy' neznamená 'vždycky'. Myslím, že by nás dospělí měli poslouchat. I když děláme hlouposti."
"Ano, taky si myslím. A VYSLECHLA jsem tě, ale i tak..."
"Jo, já vím. Stejně mi nasekáte."
"Myslíš, že bych neměla?"
"Věděla jsem, že dostanu, když jsem to udělala. Ne že bych CHTĚLA dostat, ale hádám, že tomu neuteču."
"To ne."
Vybrala jsem si pro ni kartáč a ona začala trochu vzlykat, když ho uviděla.
Přehnula jsem ji přes koleno, vyhrnula sukni, stáhla kalhotky... však to znáte. A potom jsem jí nasekala na zadek. Chápala jsem její problémy, vážně ano, ale krádež je krádež a je třeba s ní udělat krátký proces.
"Dobrá," řeknu, když je dílo dokonáno a ona se trochu uklidní. "Tady máš brýle a pošli mi sem Tammy, prosím tě!"
Tammy je jednou z mých nejstarších zákaznic. Nesetkaly jsme se právě za nejlepších okolností, ale jedna druhou respektujeme.
"No," řeknu, "předpokládám, že je to pořád to samé?"
"Jo."
"Vždycky jsi pár týdnů hodná, dokud ten výprask nepřestane působit."
"Asi jo."
"Takže, obyčejně u tebe stačí naplácat ti rukou, abys byla hodná... nebo je možná dneska zapotřebí něco víc?"
"Ne... v pohodě..."
"No, to závisí na tom, jak dlouho potrvá, než tu budu mít přichystaný zadek."
Netrvá to ani pár vteřin -- Tammy okamžitě shodí kalhoty a kalhotky a vklouzne mi přes koleno, zadek vyšpulený a připravený pro moji ruku. Ale nepleťte se -- chtělo to spoustu pokusů, než jsem ji dovedla až do tohohle bodu.
Dodržím slovo a nasekám jí rukou; ale protože Tammy je starší než mé obvyklé zákaznice, vyplácím ji déle a silněji než kohokoli jiného. Pořád jsem víc než schopná ji rozbrečet, to mi můžete věřit! A i když u takové Pauline by byly slzy znamením, že bych měla výprask ukončit, u Tammy tomu tak není; ta si musí protrpět ještě jednu "žhavou minutku", kdy jí moje ruka rozpaluje pozadí.
Upřímně řečeno, Tammy je skvělá na nácvik dlouhých výprasků rukou. Jsem ráda, že na Pauline obvykle používám vařečku; ke konci Tammyina výprasku už mě dost bolí ruka.
Trochu jí vytáhnu kalhoty a kalhotky, aby mohla chodit, a vyprovodím ji ven. Pauline právě slyšela, jak můj výprask dohnal dvě jiné holky k slzám, a je dost nervózní, ale když na ni kývnu, bez váhání vejde do svého pokoje.
Vytáhnu malou vařečku, které Paulina říká "Žihadlo". Ona určitě ví proč, protože její zadek je s ní velmi dobře obeznámený.
Sednu si na její postel a poplácám si klín. "Tak pojď, Pinďo," řeknu. "Jsi na řadě."
"No, tetičko?"
"Ano?"
Ošije se. "No... já dneska nechci vařečkou."
"Co tím myslíš?" Tohle se jí vážně nepodobá.
Myslím tím... totiž... tady!"
Otevře zásuvku svého stolu a vytáhne balíček.
"Co to je, Pinďo?"
"Je to... dárek pro tebe, tetičko. Kvůli tomu výročí."
"Výročí?"
"Jo. Je to rok, co jsi začala pracovat v programu NáŘeZ. A rok od chvíle, co jsi mě začala vyplácet."
Otevřu balíček. Je to...
"Pingpongová pálka?"
"Našla jsem ji v garáži," řekne Pauline. "Nemůžu něco takového vyrobit... ani koupit, víš? Ale zkusila jsem se s ní plácnout po zadku a pěkně to štípe! Tak jsem si říkala, že by se ti hodila."
Podívala jsem se na ni. "Aha..."
"Takže tetičko, mohla bys mi... naplácat touhle pálkou? Prosím?"
"Pauline," řekla jsem. "Myslím, že touhle pálkou to bude bolet víc než vařečkou."
"Jo... ale je to tvůj dárek!"
"Tak dobrá," řekla jsem. "Asi bych ji mohla vyzkoušet. Víš, co přijde teď, že ano?"
Přikývla a zadeklamovala:
"I když se mi vůbec nechce, kalhotky jdou dolů lehce. Teta mě pak pěkně přehne, prosba a pláč, to s ní nehne! Jen se, holka, pěkně ohni, zadek bude v jednom ohni!"
Moc mě to nepobavilo; zato ona se hihňala, až se skoro rozsypala.
Pak jsem se po ní natáhla.
Hihňala se, i když jsem jí stáhla kalhotky a bez velkých cirátů ji přehnula přes koleno.
Po první ráně pálkou se hihňat přestala.
"Jaúúúú!"
Upřímně řečeno, Pauline se vážně přecenila. Už po pěti ranách kopala a ječela, a já jsem ji celkem plácla jenom desetkrát, ale pořád to byl jeden z těch pamětihodnějších výprasků.
"Teď mám... teď mám vážně zadek v jednom ohni!" vzlykala, když se trochu uklidnila.
"Říkala sis o to! A to myslím doslova!"
"Ta holka!" smála se Paulinina matka, když jsme o chvíli později popíjely kávu. "Nikoho tím neoblafne, co?"
"Je mnou posedlá," řekla jsem. "Chci říct, výprask každý týden?"
"Já vím, ale... nevadí ti to, že ne? Pro ni je to důležité."
"Je to Carolina nejlepší kamarádky," řekla jsem. "Hodně věcí děláme spolu, ne? Může se mnou být, kdykoli chce, tak proč trvá na těch výprascích?"
Paulinina matka zaváhala. "No, je to jedna z těch věcí, víš? Jako Halloween nebo horory."
"Co?"
"Jsou věci, třeba příšery, kterých se lidé bojí. Hlavně děti. A jeden způsob, jak ten strach zmenšit, je setkávat se s takovými věcmi v kontrolovaném prostředí. O Halloweenu vidíš všude spoustu příšer, ale víš, že ti doopravdy neublíží. A Pauline, no... možná tě to překvapí, ale měla z výprasků hrozný strach, když jsem ji vyplácela já nebo Bob. Ale teď, když je dostává od své oblíbené tetičky, nemůže se jich nabažit."
"Ano, ale s jejím chováním ve skutečnosti moc nepomáhají, ne?"
"Ne, ony pomáhají. V poslední době jenom trochu zazlobí ve čtvrtek nebo v pátek, aby si vysloužila sobotní výprask. Jinak je moc hodná. Tedy, říkala jsem si, jestli jí nemám říct, že jestli chce, může od tebe dostat na zadek, i když bude hodná, ale bojím se, že by to zničilo celou tu její bublinu předstírání, co udržuje."
"Věděla jsi o té pálce?" zeptala jsem se jí.
"No ano, ukázala mi ji. Byla na sebe moc pyšná."
"Moc dlouho jí to ovšem nevydrželo."
Zasmála se. "Jo, slyšela jsem ji křičet až sem."
Uslyšely jsme kroky, a pak se ve dveřích objevila Pauline; pořád si smutně hladila zadek. "Mami, můžu doprovodit tetičku na zbytek obchůzky?"
"Samozřejmě, miláčku, ale buď hodná! Víš, že když budeš zlobit, tetička ti klidně naseká znovu," varovala ji matka, ale v oku jí přitom jiskřilo.
"Tu výpraskovou říkanku jsi vymyslela sama?" zeptala jsem se.
"Jo!" řekla. "A mám i pár dalších, aby byly děti hodné! Třeba... Když tě má vyplatit máma, nes svůj osud jako dáma. I když je ti zadek vidět, nemusíš se za to stydět. Nes to statečně a ladně, brečet můžeš, až to začne."
"Máš talent."
"Jo, jo, nebo tahle: Když zlobíš, tak není zbytí, na zadek tě čeká bití. Kartáč, vařečka či ruka, čekají tě velká muka!"
"Pěkné, ale mělo by to být 'vařečka, kartáč či ruka'. To má lepší rytmus."
"Dobře, tetičko. Vím, že TY víš o rytmu hodně. Když dáváš na zadek, tak máš taky rytmus."
"Ano, to mívám."
"Ale všimla jsem si, že když si někdo na tvůj rytmus moc zvykne, tak ho najednou změníš. Tímo to je to horší trest, že?"
"Ty o výprascích VÁŽNĚ hodně přemýšlíš, co?"
"Jo, až vyrostu, taky chci chodit na obchůzky jako ty."
"Za prvé, Pinďo, VÍŠ o tom, že tohle není moje normální práce? Jsem jenom dobrovolnice. Za druhé, potrvá léta, než se budeš moct zapsat. V programu NáŘeZ můžeš být jen tehdy, když máš své vlastní děti, a kromě toho, kdo ví, jestli v té době ještě bude vůbec existovat?"
Pauline neodpověděla. Trochu popotáhla a zabořila mi obličej do zad.
"Ale to není fér," řekla. "Chci říct, dostávám přece tolik. Vím o výprascích všechno. Vsadím se, že bych je dokázala i skvěle dávat, jako ty."
"Víš ty co?" řekla jsem. "Tvoje spolužačka Kate -- prý včera při hraní rozbila okno, a pak o tom lhala. Čeká ji výprask kartáčem, a třeba bys mi u něj mohla asistovat?"
"Jéé, můžu?"
"Ano, jistě! Jestli jsi vážně expert, jak říkáš."
"Jsem! Však uvidíš!"
"Kate je ve svém pokoji a čeká na vás," řekla Kateina matka, když jsme dorazily. "Á, ahoj, Pauline."
"Já jsem asistentka!" řekla pyšně Pauline.
"To je hezké, miláčku," řekla roztržitě Kateina matka. "No, doufám, že odvedete dobrou práci. Takhle se Kate vážně obvykle nechová."
Vyšly jsme nahoru a já jsem zaklepala na dveře.
"A-Ano?"
"Ahoj, Kate," řekla jsem. "Obávám se, že jsem tu kvůli tvému výprasku. Můžu dál?"
"Když řeknu ne, půjdete pryč?"
"No, ne," řekla jsem a vstoupila dovnitř. Byla docela uklizená -- každé dítě si před výpraskem uklidilo pokoj, aby to ještě nezhoršilo.
Kate seděla na posteli, jak velela tradice. "Co tady dělá Pauline?" zeptala se nabručeně.
"Já jsem asistentka!" řekla pyšně Pauline.
"Ano, ano," uklidnila jsem ji, "to může poškat. Tak co se stalo, Kate?"
"Někdo rozbil okno naší sousedky," řekla. "A ona řekla, že jsem to byla já, a já řekla, že jsem to nebyla já, a ona řekla, že lžu, a máma řekla, že musím být potrestaná, a tady jsme."
"No, a kdo tedy rozbil to okno?"
"Já nevím. Bylo už rozbité, když jsem tam přišla."
Povzdechla jsem si. "No, v tom případě se obávám, že musíš stáhnout kalhotky a ohnout se mi přes koleno."
Kate si povzdechla a začala si stahovat kalhoty.
"Tetičko?" řekla Pauline. Zamrkala. "Ale... co když to vážně neudělala?"
"O tomhle program NáŘeZ není, Pauline," řekla jsem. "My o vině a nevině nerozhodujeme. Řídíme se tím, co si přejí rodiče."
"Ale... ale to není fér! Já Kate znám, ona není lhářka! To okno musel rozbít někdo jiný!"
Kate, teď už s holým zadkem, fňukala, když viděla kartáč v mé ruce.
Ohnula jsem ji přes koleno a poplácala ji po zadku kartáčem.
"Ano, možné to je," řekla jsem, "ale takhle to bylo určené, takže..."
"Ve skutečnosti jsem ho rozbila JÁ!" vykřikla Pauline.
"Cože jsi?"
"To já jsem rozbila to okno!"
"Vážně? A kdypak to bylo?"
"No... včera? Šla jsem tudy ze školy..."
"Proč bys to dělala? Vždyť je to úplně opačným směrem než tvůj dům."
"Prostě jsem to UDĚLALA, ano? A... a rozbila jsem ho! Tak! Kate je nevinná!"
Musela jsem se tomu jejímu tápání usmát.
"Fajn pokus, Pinďo, ale ne."
Zvedla jsem kartáč a plácla Kate přes zadek. Začala vzlykat, i když to nebyla nijak silná rána.
"Víš, Kate si hrála s bandou jiných dětí, když se to stalo. Nikdo nic neříká, takže máme jenom výpověď sousedky. Jestli to neudělala Kate, tak pravděpodobně ví, kdo to byl. Nechce na něj žalovat a je ochotná obětovat kvůli tomu svůj zadek kartáči."
"Ale... ale jestli to neudělala, neměla by být potrestaná!"
"No, možná ne, ale takhle to prostě funguje."
Pauline na mě skočila a sebrala mi z ruky kartáč. "Ne!"
Vyběhla z pokoje. Neměla jsem na výběr. Položila jsem dost ztumpachovělou Kate na postel a následovala mladou delikventku.
Otázka viny a neviny byla palčivá, bez legrace. Slovo dospělého mělo obecně větší cenu než slovo dítěte, to byl fakt, bez ohledu na to, jestli to bylo dobře nebo špatně. Děti měly příliš živou představivost a často přibarvovaly pravdu. A děti také dokázaly nestydatě lhát, protože nechápaly následky.
Ale na druhou stranu, děti také věřily lžím, které jim řekli dospělí, včetně těch, které dospělí říkají sami sobě, jako je spravedlnost.
Kdykoli je někde zločin a trest, musíme věřit, že je tam i spravedlnost, že trest byl správný a že byl udělen té správné osobě. A pokud se na tom shodnou všichni kromě toho potrestaného, tak... no, všichni se rozčilujeme, když se dozvíme o nějakém nespravedlivém potrestání, ale také si dáváme pozor, abychom se o takových věcech moc NEDOZVÍDALI, abychom do spravedlnosti příliš nešťourali a nenadáli se nepříjemného překvapení.
To děti nenávidí, protože pořád věří na spravedlnost.
Pauline jsem našla v kuchyni, jak se drží Kateiny mámy a brečí.
Ta se tvářila dost nejistě.
"Vážně, jde o to..." řekla.
Povzdechla jsem si. "Podívejte, není na mně, abych to říkala. Ale... možná je Kate opravdu nevinná. Možná ji sousedka prostě viděla u toho okna a došla k určitému závěru, nebo se na ni možná z nějakého důvodu zlobí a dostala ji do problému... Nevíme, co se doopravdy stalo. Možná, že se pravdu nedozvíme nikdy. Ale... ono to vážně není tak důležité. Kate je dítě a dětem bychom měli věřit. Jestli se to bude opakovat, budeme v lepší pozici, jak se s tím vypořádat."
Chvíli o tom přemýšlela, a pak přikývla. "No, vy jste tu expert, hádám. Já jsem Kate nikdy nevyplácela, prostě jen... nevěděla jsem, co jiného dělat, byla jsem na ni tak rozzlobená, a..."
"No, jednou jsem ji plácla, než mě Pauline přerušila, takže můžeme říct, že technicky vzato k výprasku došlo. Jestli jsem s tím spokojená já, vy, i Kate -- což nepochybně bude -- tak to tak může taky skončit. Dobře?"
"Tak dobře."
Vzala jsem Pauline z rukou kartáč. "No, asistentko," řekla jsem. "Tak běž za Kate a řekni jí tu dobrou zprávu!"
Když jsme odcházeli od Katina domu a Pauline poskakovala vedle mě, zatímco jsem vedla kolo, řekla mi: "Víš, možná to okno ROZBILA."
"Ale? A tohle říkáš po tom, co jsi provedla?"
"Chci říct, neznám ji zas TAK moc dobře, to je všechno. Co myslíš TY, tetičko?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Radši nebudu nic říkat. Ať už to udělala nebo ne, myslím, že jsme našly dobré řešení."
Kate stála ve dveřích svého domu a objímala svou matku.
"Samozřejmě," řekla jsem, "to, co jsi udělala, byl spíš OPAK toho, jak by se měla chovat asistentka."
"Víš, tetičko," řekla, "když mi dáš na zadek, vždycky se cítím... no, hodně to bolí a vím, že brečím jako malá holka, i když NEJSEM -- ale potom se cítím líp. Čistší. Ale Kate, Kate by se tak necítila. Kdybys jí vážně nasekala, cítila by se špatně. Nenáviděla by tě za to."
"To asi ano, Pinďo, ale to je něco, čemu se nemůžu vyhnout. Dělám to už rok, sama jsi to řekla, a myslíš, že všechny ty výprasky byly dobré nebo zasloužené? Já si to nemyslím. Nemohly být takové všechny a některé děti mi to pravděpodobně zazlívají."
"No... tak možná... možná, tetičko, potřebuješ asistentku, která JE dítě. Já poznám, kdy by měly dostat a kdy ne. Když to není jasné. Však víš, šedá zóna."
Zastavila jsem se a otočila se k ní. "A byla by pro mě dobrou asistentkou holka, která schválně zlobí, jen aby ode mě mohla dostat na zadek?"
Začervenala se. "Aha. Tak ty jsi na to přišla?"
"Ano, já i tví rodiče. Přiznej si to, Pinďo, ty nejsi právě mistryně zločinu."
"Jde jen o to, že... se mi líbí, jak se pak cítím čistá."
"No," řekla jsem, "jako moje asistentka bys samozřejmě podléhala přísné disciplíně."
"Júúú, co to znamená?"
"To znamená, že dostaneš na zadek pokaždé, když to budeš potřebovat. Takže bys mohla přestat zlobit vždycky ve čtvrtek a v pátek."
Popřemýšlela o tom. "Jo, to by se mi líbilo."
"Tví rodiče to jistě rádi uslyší."
"Ale, to je..."
"Ano?"
"Teď když o tom přemýšlím... dlouho jsem ti o tom lhala, že?"
No, není to v podstatě lež, když to nikoho neoklame, pomyslela jsem si, ale věděla jsem, kam tím míří.
"No, jako moje asistentka bys měla vědět, co se má v takovém případě udělat."
Přikývla. "Já vím!" Zhluboka se nadechla. "Když holka lže, vem vařečku, ta bude brečet, panečku! Kalhotky dolů, zadek ven, ta bude brečet celý den! Pak ji nech v koutě za trest klečet, bude tam s rudým zadkem brečet!"
"Máš v každém rýmu 'brečet'."
"Jo, to slovo je tam důležité."
Krátce jsme se zastavily doma u Trixie, chronické neplničky domácích prací. Tento případ byl naštěstí jasný a Pauline jako má asistentka mě překvapila tím, že vytáhla svou darovanou pálku. Musím říct, že na starší holku jako Trixie fungovala báječně. Hrozně vzlykala, i když výprask samotný byl krátký. Potom jsme přišly ke mně domů.
"Ahoj!" řekla moje dcera Carol. "Pauline má dneska nášup?"
"Ano," řekla jsem s úsměvem a poplácala jsem Pauline po hlavě. Zářila.
"Dobře, můj pokoj je čistý a domácí úkol mám napsaný! Žádné problémy!" řekla rychle Carol.
Odvedla jsem Pauline nahoru.
Když jsme vstoupily do Carolina pokoje a já jsem zavřela dveře, Pauline se ke mně otočila.
"Teď jsem oficiálně tvoje asistentka, že, tetičko?"
"Ano, Pauline, a dostaneš svůj první asistentkovský výprask. Podej mi vařečku."
Zahrabala v mé tašce, našla malou vařečku a dala mi ji.
"A teď se prosím připrav."
Posadila jsem se na postel s vařečkou, zatímco si Pauline sundala kalhoty a kalhotky a vážně je složila.
Vylezla na postel a přehnula se mi přes koleno.
"Páni, tetičko!" vykvikla, když jsem zvedla vařečku. "Tohle je nejlepší den v mém životě!"
* * *
Říkám vám, Pauline, to jsem já
Co vím, o tom se vám nezdá!
Pořád dostávám, slzy roním
Však k téhle profesi se kloním
We'll spank you hard, so whatever
Auntie and Pauline forever!
* * *
Poslyš, Pauline, ale tohle je přeložené pro české čtenáře. Mluv česky, prosím tě.
* * *
No, líp to znělo anglicky --
Teta a Pauline navždycky! |
Registrace nového uživatele 
