A co to byl ten "výprask"?"Pověz mi, co to byl 'výprask'?"
Znovu jsem zaměřil pozornost na dívku přede mnou. "Výprask?" opakoval jsem. "Chceš vědět, co to byl výprask?"
Dívka vesele přikývla. "Jo. Našla jsem to v jedné knížce."
"Inu, je to jistá forma tělesného trestu," vysvětlil jsem. "Přestala se používat před několika generacemi."
"A to měli taky duchovní tresty?"
"Vlastně ano, ale já myslím, že víš, co jsem tím myslel, a jen si hraješ se slovy, abys mě zlobila."
"Á, nikdy bych tě nezlobila... moc..."
"Tělesný trest měl za cíl způsobit zlobivému dítěti bolest."
"Proč by to dělali?"
"Averzivní terapie. Pokud zlobení vede k bolestivému trestu, snižuje to pravděpodobnost dalšího zlobení."
"A fungovalo to?"
"Inu, v tomto bodě se historické zdroje rozcházejí. Víš, tresty tohoto typu byly v dávnověku velmi běžné. Lidé se k dětem původně chovali velmi brutálně, protože i svět sám byl brutální a dítě, které neprošlo takovým režimem, nemělo velkou šanci na úspěch. Ale jak svět začal být mírumilovnější, lidé si začínali uvědomovat, že s dětmi nakládají příliš tvrdě. Samozřejmě si to neuvědomili moc brzy -- v Anglii byla například společnost pro zabraňování krutostem páchaným na zvířatech založena dříve než analogická společnost pro děti."
Pokračoval jsem: "Ale zatímco většina krutých metod byla postupně opuštěna a jejich další používání se pokládalo za týrání, výprasky jako takové přežily déle."
"Počkej, zpátky, zpátky! Pořád jsi mi neřekl, co to takový 'výprask' přesně byl?"
"Inu, sestával z ran udílených na pozadí."
"Na pozadí? Na pozadí čeho?"
"Prostě na pozadí. Na zadek. Na tu část těla, na které sedíš."
Dívka přikývla. "A potom?"
"No, to je v podstatě celé. Po trestu sestávajícím z řady takových ran zasažená část zrudla a dítě pociťovalo intenzivní bolest. Obvykle začalo plakat. Bolest a zarudnutí však obvykle pominuly a všechny stopy brzy zmizely."
Dívka chvíli mlčela. "Čím ty děti bili?"
"No, někdy používali ruku. Ale byly i tvrdší tresty, při kterých se používaly běžné předměty v domácnosti jako vařečky, pantofle, nebo opasky nošené jako součást oděvu. Konečně existovaly i předměty, které byly specificky vyráběné za účelem výprasku, z kůže nebo ze dřeva, nebo dokonce dlouhé tenké pruty zvané 'rákosky'. Ty mohly snadno proseknout kůži, pokud se použily špatně."
Zdálo se, že to dívka celé vstřebává. "Proč ty děti prostě neutekly?"
"Byly fyzicky omezené. Nejčastěji ležely v rodičovském klíně obličejem dolů. Potom se jim stáhlo prádlo a ony dostaly výprask na holý zadek."
Dívčiny ruce sjely k jejímu vlastnímu zadku -- pravděpodobně si to ani neuvědomila. "Oni měli holé zadky?"
"Často. To paradoxně pomáhalo zredukovat bolest -- rodič mohl snadno posoudit, jak velkou škodu působí, a podle toho upravit sílu. A děti se tehdy učily, že nahota v této oblasti je ostudná, takže tato nahota působila jako trest navíc."
"Já nemyslím, že je to ostudné," řekla dívka. "Jen... nepříjemné."
"Kdybys měla holý zadek spojený s výpraskem, bylo by to pravděpodobně nepříjemnější."
"A... rodiče to mohli jen tak dělat? Nikdo si nemyslel, že to je divné?"
"Jak jsem řekl, bylo to něco, co se dělalo odjakživa. V porovnání s některými jinými metodami výchovy dětí v průběhu historie to bylo ještě mírné. A i když vždy existovaly děti, které se nevyvíjely tím 'správným' způsobem, navzdory výpraskům, nebo děti, které byly týrány příliš tvrdými výprasky, pokládaly se takové věci za selhání individuálního přístupu a ne metody jako takové -- podobný přístup, dodal bych, jaký v té době převládal v otázce střelných zbraní. Na svém vrcholu byly výprasky přijímány tak drtivou většinou, že je mohl používat skoro každý k nápravě skoro libovolného dítěte. Učitelé například vypláceli své žáky."
"Ale ti lidé v minulosti... byli všichni jako děti biti?"
"Předpokládám, že významná většina z nich ano."
"Ale vždyť to byli normální lidé. Někdy dělali divné věci, ale nehádala bych, že v jejich minulostech bylo něco takového."
"Jak jsem říkal, mezi metodami tělesných trestů bylo toto relativně mírné. Výzkum účinků musel být statistický, protože děti jsou jedna z nejméně homogenních skupin lidí, jakou si můžeš představit --a v době, kdy se výprasky přestaly široce používat, docházelo k mnoha technologickým i společenským změnám. Nakonec k opuštění výprasků nevedl výzkum -- bylo to pochopení, že se jedná o formu násilí, jakkoli mírnou, a že lidské bytosti by proti sobě násilí používat neměly."
"To v minulosti dělali hodně, co?" řekla dívka.
"Byly tu pokusy výprasky dětí zakázat, ale nebyly příliš užitečné. Je v lidské povaze zákazy nenávidět. Rozhodnutí výprasky nepoužívat muselo vycházet od konkrétních rodičů -- to bylo dávno potom, co se výprasky přestaly používat na školách... tedy skoro na všech školách... -- ne ze zákona. Někteří rodiče, což bylo nešťastné, si postavili hlavu, když se zákazy výprasků začaly zkoušet. Věřili, že je to porušení jejich práv. Kromě toho věřili, že výprasky jsou důležitá tradice a součást jejich kultury, a že je také vyžaduje Bible."
"Co je to 'Bible'?"
"Jedno po druhém," pokáral jsem ji mírně. "Nejdřív dokončíme tohle vysvětlení."
"Takže v podstatě říkáš, že dnešní děti výprasky nepotřebují, protože svět není tak špatný jako kdysi?"
"Dnes může člověk obvykle najít práci a uspět i tehdy, když je vychováván mírně," souhlasil jsem. "A totéž platilo i v minulosti, ale lidé měli problém to vidět. Víš, staří lidé mají tendenci srovnávat svět, který vidí kolem sebe, se světem, který znali, když byli mladí. Ale toto porovnání není nestranné, a to naneštěstí vede k tomu, že každá generace je přesvědčena, že mladí lidé jsou rozjívení a špatní. Zčásti je to způsobeno jejich vlastními nespolehlivými vzpomínkami, zčásti tím, že takzvané 'standardy chování' se mírně mění. Staří lidé na počátku jedenadvacátého století se domnívali, že mladí lidé jsou rozjívení a špatní, stejně jako pravnoučata těchto mladých lidí pokládají za rozjívenou a špatnou tvou generaci. Ale potom staří lidé začnou přemýšlet: Co mohlo způsobit takový obrat k horšímu? A viní z toho jakékoli změny, ke kterým během jejich života došlo -- doslova jakékoli změny. A tak se za příčinu pokládá úpadek výprasků, nebo existence televize nebo počítačů nebo internetu nebo neurálních meshů."
Dívka se zahihňala. "Jak si mohl někdo myslet, že počítače jsou špatné?"
"Byla to změna a každou změnu někdo vnímá jako špatnou. Celkově vzato se první pokusy zakázat výprasky objevily až v době, kdy se už tak téměř přestaly používat, ale konzervativní lidé se zaryli patami a kladli odpor. Nějaký čas pak vládla zvláštní situace, kde každý rodič z celého srdce podporoval buď používání nebo nepoužívání výprasků. Ale jejich děti se stále stýkaly a, inu, je daleko jednodušší, aby dítě vychovávané s použitím výprasků vidělo výhody výchovy bez nich, než obráceně. Poměr zarytých vyplácečů s každou generací klesal."
"Počkej, takže chceš říct, že pořád existují?"
"Pravděpodobně ano," přiznal jsem. "Konečně, výprask je velice snadná věc. Mám podezření, že řadu dětí i dnes rodiče občas plácnou po zadku, ale ti, kteří by prováděli celý ten starý rituál -- stažení prádla, ohnutí dítěte přes koleno a zmalování zadku načerveno -- ti jsou nesmírně vzácní. A pokud už to dělají, pravděpodobně se za to stydí. Tady je další důležitá část rovnice: děti nejsou tak křehké, jak si lidé kdysi mysleli. Žádný rodič není bez vady, všichni se občas dopouštějí chyb, a tak jsou i děti více než schopné se občas vypořádat s nějakou tou rodičovskou chybou. Víš, byla doba, kdy si dospělí mysleli, že bys o takových věcech vůbec neměla slyšet. Nejenom, že by ti bránili vidět materiály s tématikou násilí, sexu nebo užívání návykových látek, ale dokonce by ti bránili i jen zjistit, že takové materiály existují."
"Ale dneska mám tebe."
"Ano."
"Když chci vidět, řekněme, nějaký film o válce, můžeš mi říct, jestli je pro mě vhodný. Ne pro děti obecně -- pro mě."
"Ano. To je jedna z mých funkcí."
"A i když není, můžeš ho upravit, vynechat ty části, ze kterých bych měla noční můry."
"To můžu."
"Takže... můžeš mi ukázat výprask?"
Na chvíli jsem zaváhal. "Ano, myslím, že můžu."
Natáhl jsem se do sítě a přinesl zpátky kus starého 2D filmu.
Dívka se pozorně dívala. "To nevypadá tak, jak jsi říkal. Ta matka prostě vzala dceru za ruku a párkrát ji plácla přes zadek. Žádné stahování kalhotek, žádné ohýbání přes koleno..."
"Ve filmech se holé zadky obvykle neukazovaly, jen v těch velmi starých, nebo v animovaných, kde se nejednalo o skutečné děti, nebo pokud byl subjekt zletilý..."
"Aha, tak mi ukaž zletilého!"
Tentokrát jsem zaváhal více, tak, že si toho mohl snadno všimnout i člověk. Ale dívka už měla základní představu o sexu, což bude jistě dalším tématem diskuse.
Ukázal jsem jí klip. Byl dlouhý asi dvě minuty, ale podle dilatace dívčiných zorniček byl velmi zajímavý.
"Ta měla hodně červený zadek."
"To měla."
"Ale nezdálo se, že by brečela."
"Existuje několik možných vysvětlení, ale jedno z nich je, že... po výprasku toužila."
"Proč?"
"Ve skutečnosti se jedná o celkem běžnou touhu. Drobné předvedení dominance a submisivity. Pocity, které to zahrnuje, se člověk od člověka liší. Může to zahrnovat sexuální touhu, pokus zbavit se pocitu viny kvůli nějakému přestupku nebo záminka pro uvolnění emocí."
"To druhé. Co to bylo?"
"Zbavit se pocitu viny?"
"Ano. Jak to funguje?"
"Výprask se obecně prováděl proti přání dítěte. Ale někdy, když dítě -- no, nebo dospělý -- zlobí, může si trest přát, a výprask je trest, který po sobě zanechává absolutní jistotu, že k potrestání DOŠLO. Bolavý zadek je důkazem toho, že přestupek byl potrestán, takže není třeba se cítit provinile."
"Je zvláštní, že to říkáš," řekla dívka. "Víš... vzpomínáš, jak jsi mi před pár týdny nechtěl ukázat obrázky sexu?"
"Tvé hormonální hladiny ukazují, že jsi ještě dítě. Dospěl jsem k závěru, že kdybys to viděla v tuto chvíli, zmátlo by tě to, možná dokonce vyděsilo."
"Dobrá, v tom jsi měl pravdu."
"Takže jsi je viděla?"
"Mám kamarádku, jejíž Pěstoun rozhodl, že se na ty obrázky dívat může. A ona je vytiskla a ukázala mi je."
"Chápu."
"A měl jsi pravdu. Bylo to divné. A hnusné."
"Tyto pocity pravděpodobně přetrvají ještě několik let, než začneš takové aktivity pokládat za žádoucí."
"To si neumím představit."
"Byla bys překvapená," řekl jsem laskavě.
"Každopádně, trpím silným pocitem viny. Pomohl by mi výprask?"
Chvíli jsem o tom přemýšlel. "Pravda je taková, že to používáš jako záminku. Výprask v tobě vzbuzuje zvědavost."
"To vzbuzuje. Jaký by to byl pocit?"
"Bolelo by to a asi by ses u toho dost styděla."
"Myslím, že bych to zvládla," řekla.
"V tom případě bych měl zmínit, že i když dnes tímto způsobem vyplácí děti jen velmi málo rodičů... v případě Pěstounů to tak úplně neslýchané není."
"Takže to můžeš udělat?"
"Ne teď hned," řekl jsem. "Ale podle všeho existuje sada modifikací tvého chytrého křesla, které mi to umožní."
Stáhl jsem ty správné soubory a začal pracovat. Křeslo -- spíš šlo o malou pohovku -- bylo už tak schopné se stáhnout a omezit pohyb osoby na něm; to pro případ zdravotní pohotovosti. Šlo jen o to, jak vybavit manipulační rameno správným zakončením.
"Dobrá, jen abychom si to ujasnili," řekl jsem. "Přeješ si zažít výprask a být potrestána za to, že ses dívala na obrázky, na které jsem ti zakázal dívat, je to tak?"
"Ano."
"A bereš na vědomí, že výprask bude mít za následek značné fyzické nepohodlí, pravděpodobně pláč, a že ho nebudeš mít možnost předčasně ukončit?"
"Beru."
Vysunul jsem podložku pro palec. "Prosím přitiskni palec na podložku na znamení souhlasu."
Udělala to.
Modifikace budou dokončeny za hodinu," ohlásil jsem. "Potom zahájím tvůj výprask."
Polkla. "Já... cítím se divně. Šimrá mě v břiše."
"Šimrání v břiše je normální, když tě čeká výprask," řekl jsem.
Modifikace vyvolané volně šiřitelným programem 'Pěstounský výprask' probíhaly.
Více než 80% dětí, které nikdy výprask nedostaly, bylo v dnešní době zvědavé na to, jaký je to pocit, jakmile se dozvěděly o jejich existenci.
Zvědavost 75% z nich byla uspokojena už napoprvé.
Ale moje dívka mohla samozřejmě patřit k těm zbývajícím 25%.
Přistihl jsem se, že si přeji, aby k nim patřila. |
Registrace nového uživatele 
