PochopeníKráčela jsem po ulici domů v podivné náladě.
"Proč máš podivnou náladu?" zeptal se mimozemšťan.
Teď už jsem si na něj zvykla, na tu neustálou otravnou přítomnost v mé hlavě, která se náhle a bez varování objevila před týdnem. Říkala jsem mu "mimozemšťan", protože mi nikdy neřekl své jméno. Řekl mi o sobě jen to, že byl vyslán, aby mě pochopil.
Jasně, jako kdyby holky v pubertě někdo mohl pochopit. Ani my samy se nechápeme.
"Ale SNAŽÍŠ se vlastně pochopit sama sebe?" řekl. Myslím, že je to "on", protože si představuju, že mluví mužským hlasem. Ani vlastně nevím, jestli MAJÍ muže a ženy. A štve mě, když zachycuje moje myšlenky.
"Ale to je nejlepší způsob, jak tě pochopit," řekl.
"Mám podivnou náladu, protože jsem ve škole dostala pětku," řekla jsem. "To bys měl vědět, byl jsi u toho."
"Nedokázala sis vybavit důležité informace z historie vašeho světa."
"Ano, a kdo za to může, co? Nemůžu se soustředit, když mám v hlavě tebe!"
"Domnívám se, že to je jen výmluva. Já tvé mentální schopnosti nijak nenarušuji."
"Někdy to tak tedy vypadá! Mohl jsi mi ty odpovědi říct, ty je přece určitě znáš, ne?"
"Jistěže je znám, ale to by bylo podvádění, jak to definujete, ne?"
"Každopádně, musím tu pětku ukázat mámě. Aaaa ona mi asi dá na zadek. Máme dohodu, víš? Za jedničky dostávám bonus ke kapsenému... ale za pětky dostávám na zadek."
"Ale?" řekl mimozemšťan. "Tak to se těším. Bude to zajímavá zkušenost."
"Zajímavá zkušenost? Jo, to určitě. Bude to bolet jako čert."
"Chápu." Odmlčel se. "Je nějaký způsob, jak by ses tomu mohla vyhnout?"
"To pochybuju," řekla jsem. "Tuhle dohodu už máme asi dva roky a zatím se jí obě držíme."
Nepřítomně jsem se podrbala na zadku. "Vážně, MUSÍŠ u toho být? Chci říct, ona mi stáhne kalhotky a..."
"Musím s tebou být neustále, abych porozuměl," odpověděl. "Jsem s tebou, když se sprchuješ, a nezdá se, že by ti to vadilo."
"No, jde jen o to, že..."
"A jsem s tebou, když brouzdáš na internetu, i na těch stránkách, kde musíš lhát o svém věku."
"Ale to je... podívej, jde jen o to, že... Budu brečet jako malá holka, vždycky brečím, a prostě nechci, abys mě viděl brečet."
"Ale mou misí je pochopení," řekl. "Nemohou být žádné výjimky."
Povzdechla jsem si. Před pár lety jsem kradla v obchodě -- poprvé a naposled v životě -- a máma mi nasekala na holou před bezpečákem. Bylo to příšerné, ale přežila jsem to.
Přežiju i to, že mě přitom bude sledovat mimozemšťan.
Samozřejmě, BYLY způsoby, jak se tomu výprasku vyhnout. Ale ty byly vesměs extrémní.
"Chápu," řekl mimozemšťan. "Mohla bys například se svou matkou bojovat. V témto bodě svého vývoje bys pravděpodobně zvítězila."
"Jo," řekla jsem. "Ale to by... poškodilo náš vztah. Jsme jenom samy dvě, nechci jí ublížit. A tahle věc s pětkovými výprasky není tak úplně její nápad. Uzavřely jsme dohodu, víš? A té se držíme."
"Takže se nebudeš hájit žádnými polehčujícími okolnostmi?"
"Jasně, jako tvrdit, že mě moc rozptyloval mimozemšťan v mojí hlavě? Vždyť bych skončila v blázinci! Kdo by uvěřil něčemu takovému?"
Tentokrát mimozemšťan mlčel.
Když jsem přišla domů, máma vařila večeři. Řekla jsem "ahoj", ona řekla "ahoj". Potom jsem si povzdechla.
"No, mami...?"
"Ano?"
"Dneska jsem dostala pětku."
"Aha." Přikývla. "Dobře..."
"Dostanu na zadek?" zeptala jsem se. Vždycky jsem se ptala, i když odpověď se mi líbila jen málokdy.
"No, hádám, že bych měla," povzdechla si. "Z čeho byla?"
"Z dějepisu... byla jsem totálně mimo."
"Hm. No, v dějepise jsi většinou docela dobrá. To si opravíš."
"Jasně."
"Dobrá, tak ztlum televizi. Máme ještě trochu času, než se to začne vařit."
Polkla jsem. "Aha. Tak jo..."
"Kartáč je ve tvém pokoji?"
"Jo... dojdu pro něj, mami."
Položila jsem tašku a šla pro kartáč, který máma obvykle používala jak na moje vlasy, tak na můj zadek.
"Všechno je to velmi klidné," řekl mimozemšťan. "Prakticky milé."
"No, to proto, že už jsme to dělaly mockrát," řekla jsem.
"Bojíš se?"
"To já vždycky," řekla jsem. "Chci říct... vždycky je to horší, než si myslíš."
"Máte u vás výprasky?" zeptala jsem se najednou.
"Ne," řekl.
"Pro tebe je to asi moc barbarské?"
"To bych neřekl. Je to prostě... nemožné."
"Jako že vůbec nemáte zadky?" Z nějakého důvodu jsem si ho vždycky představovala jako humanoida.
"Je mi líto, víc ti říct nemůžu."
Sundala jsem si kalhoty a přešla k mámě jen v kalhotkách, kartáč v ruce.
Už seděla na pohovce.
"Tak pojď," řekla.
Přikývla jsem, dala jsem jí kartáč a dlouho trénovanými pohyby jsem se jí přehnula přes koleno.
A ona mi, dlouho trénovanými pohyby, stáhla kalhotky.
Neřekly jsme nic. Nic se říct nedalo. Byla to jenom další kapitola ve vztahu jedné matky a jedné dcery.
Brzy se s toho stala silně bolestivá kapitola.
Jako vždycky jsem nedokázala zůstat v klidu. Házela jsem sebou a brečela jsem, dělala jsem všechno, co jsem mohla, až na dávání rukou dozadu, ale výprasky mojí matky byly absolutně nemilosrdné.
Neskončilo to, dokud jsem nebyla úplně vyčerpaná.
Potom jsem konečně ucítila, jak mi stahuje kalhotky dolů -- už dávno jsme přišly na to, že je to lepší než je zase vytahovat -- a jakmile byly dole, vstala jsem jí z klína a začala tancovat před televizí.
Potom jsme si daly naše povinné povýpraskové objetí, a ona mi trochu podrbala zadek. To samozřejmě nepomohlo, ten potřeboval DALEKO víc drbání.
A tak jsem, pořád v breku, sebrala svoje kalhotky a kartáč a odešla do svého pokoje, kde jsem se jako obvykle vrhla na postel a brečela, dokud jsem úplně nevyčerpala svoje slzy.
"No, to BYLO zajímavé," řekl mimozemšťan.
Na pár minut jsem na něj úplně zapomněla.
"To ti poskytlo nějaká užitečná data, co?" ušklíbla jsem se.
"Ano," řekl. "Jsem o kousek blíž k pochopení."
Objala jsem svůj polštář.
***
Pozemská kultura je dobrá v jedné věci, pomyslel si mimozemšťan. Mají tisíce příběhů o speciálních lidech. Lidé měli takovou fascinující tendenci vidět svět jako sebe -- a ostatní lidi. Velmi silný pocit individuality.
Bylo velice jednoduché nechat je, aby si mysleli, že jsou v nějakém ohledu speciální, že jsou vyvolení.
Což samozřejmě nebyla pravda.
Mimozemšťan rychle otevřel spojení s jiným svého druhu.
"Zlepšil jsi své pochopení?" zeptal se.
"Ano. Bylo to fascinující. Tyto dvě udělaly z výprasku silně ritualizovanou formu. Myslím, že zde není třeba zasahovat."
"Souhlasím."
"Někdy je mi líto toho povyku, který způsobujeme."
"Ale je to nezbytné. Takhle ve své existenci pokračovat nemohou. Budou se muset připojit k většímu vesmíru. A není tohle nejlepší způsob, jak je připravit? Rozvinout jednoho každého z nich a individuálně je podporovat skrze konec jejich izolace?"
"Tak prostě pošleme naše zprávy."
Mimozemšťané to udělali.
A jejich zprávy se připojily k dalším. A k dalším.
Ke všem šesti miliardám. |
Registrace nového uživatele 
