Výprask na bále

Karla byla dobrá manželka; pořádná, pracovitá a svého muže, hajného Adama, ve všem poslechla. Pak se ale oženil jeho bratranec Josef, syn nejbohatšího sedláka ve vsi, a všechno se změnilo. Jeho žena, Bára, rozmazlená selská dcerka, nemusela doma nic dělat; na všechno měli služky a děvečky. Karla za ní často a ráda chodila na návštěvu a práci doma zanedbávala. Marné byly Adamovy domluvy, a když ještě začala být na něj hubatá, rozhodl se, že ji musí potrestat. A tak jednou, když zase nenakrmila slepice a králíky, které v hájovně chovali, a když ji to vytknul, tvářila se uraženě, a tak mu nezbylo, než aby, ač nerad, jí dal patřičně najevo, co si o jejím chování myslí. Přehnul si ji přes koleno, vyhrnul sukni a naplácal, až měla celý zadek zbarvený do ruda. Když ji konečně pustil, byla zlostí celá bez sebe. Nejen že jí výprask, který dostala, bolel, ale že ho dostala, jako kdyby byla malá holka, ji rozzuřil tak, že na svého muže vykřikla několik velice neslušných slov, shrnula si sukni, a vyběhla z domu. Neopomněla při tom pořádně prásknout dveřmi. Adam ji nechal jít. Tušil, že utekla k mamince a byl si jist, že se velmi brzy vrátí. Aby ji měl čím přivítat, uřízl několik březových proutků a složil z nich metlu. Stihnul to jen tak tak; ještě než se úplně setmělo, přivedla ji její matka zpátky. Karla šla vedle ní, ale podle jejího nápadně červeného ucha Adam usoudil, že ji za něj hezký kus cesty vedla. Sotva vešly, Karla před ním poklekla, políbila mu ruku, kterou ji naplácal, požádala ho o odpuštění a slíbila, že už bude zase hodná a poslušná žena. Její matka při tom souhlasně kývala hlavou, takže bylo zřejmé, že své dceři důkladně promluvila do duše. Protože se Adamovi zdálo, že to Karla myslí upřímně, tak metlu, místo aby jí s ní nasekal na zadek, jak měl původně v úmyslu, odnesl do kuchyně a pověsil ji vedle dveří na hřebík, aby byla připravena k potrestání příští sebemenší neposlušnosti.
Během následujících dvou dní ji použít nemusel, a protože byl rád, že jeho žena už je zase taková, jako když se s ní ji oženil, v sobotu v poledne ji řekl, ať všeho nechá a jde si odpočinout, protože večer spolu půjdou na tancovačku. Tuhle vesnickou zábavu měla Karla vždycky ráda.
V hospodě si našli místo u stolu, kde už seděl Josef se svou ženou. Karla sebou chvílemi vrtěla; zadek ji po nedávném výprasku přece jen ještě trochu bolel. Po chvilce dostal Adam chuť si zakouřit a poslal Karlu k výčepu pro viržinko. Když ho přinesla, řekla Bára:
„Nejsi, Karlo, hloupá? Když si chce Adam hrát na čerta, má si to smradlavý cigáro donést sám. To já bych…“ Adam jí skočil do řeči:
„Ona moc dobře ví, co by se stalo, kdyby mě neposlechla.“
„Co by se tak mohlo stát?“ zeptala se Bára uštěpačně.
„Jen jí to pověz,“ vyzval Adam Karlu.
Ta celá zrudla a tiše řekla: „Dostala bych na zadek metlou.“
Bára se jí nevěřícně zeptala:
„Ty už si od něj někdy bita byla?“
Odpovědí ji byla slza stékající po Karlině tváři.
Josef se rozesmál: „Tak proto se ti celou dobu špatně sedí. Asi bych si měl na Báru metlu také občas vzít. Ví Bůh, že by to potřebovala. Každá ženská by měla od toho svýho občas dostat na zadek.“
Bára zrudla, ne však hanbou, ale zlostí. „To by sis mohl zkusit!“
„A co by se stalo, kdybych to udělal?“ chtěl vědět Josef.
„Nepřej si to vědět!“ vykřikla na něj Bára.
Protože jejich hádce už přihlížela skoro celá hospoda, Josef věděl, že nechce-li být všem pro smích, musí něco udělat. Vstal, řekl: „a víš, že bych to vědět chtěl?“ uchopil manželku za ruku, zdvihnul ji ze židle a přehnul si ji přes koleno. Než stačila něco říct, zdvihnul ji sukni. Měla pod ní už jen tenkou spodničku, pod kterou se rýsovaly pěkné polokoule její zadnice. Chvilku si pohrával s myšlenou, že ji jí vyhrne také, pak si ale řekl, že tady nemusí všichni všechno vidět, a začal svou ženu plácat po zadku. Hudba přestala hrát, a všichni se dívali, jak je Bára bita. Mužům se to moc líbilo, a skoro všechny ženy jí to přály. Bára ječela, a mrskala sebou, takže bylo dost obtížné udržet ji v poloze pro výprask nejvhodnější. Josef se k ní naklonil a zašeptal jí do ucha:
„Jestli se teď hned nepřestaneš vzpouzet, tak ti zdvihnu i tu spodničku a dostaneš na holou!“
To Bára za žádnou cenu nechtěla, a tak s ní už Josef tolik práce neměl. Když ji po posledním plácnutí pustil, Bára si shrnula sukni a vědoma si hrozné ostudy, chtěla utéci. Jenže Josef ji nepustil. Naopak. Dovlekl ji doprostřed sálu, zamával na kapelníka a vyžádal si sólo. Když kapela spustila, až na Báru se všichni rozesmáli, a za chvíli zpívala celá hospoda:
„Barunko, Barunko, ty jsi trucovitá, kdybys byla moje…“
Takhle veselo ještě nikdy v hospodě nebylo.