Byl jsem tenkrát policejním konstáblem v malém městě na pobřeží, když mě jednou při pravidelné pochůzce oslovil starší gentleman. Věděl jsem, že se sem přistěhoval se svou o hodně mladší ženou poté, co pro zdravotní problémy odešel jako důstojník nějakého afrického sboru do penze a zakoupil si zde malý domek. Zdálo se, že se stydí říci, v čem bych mu mohl být nápomocen, podařilo se mi ho ale přesvědčit, že mi může sdělit cokoli, protože mě nemůže nic překvapit. Brzy jsem měl zjistit, jak moc jsem se mýlil. Požádal mě totiž, abych s ním zašel k němu domů. Jeho manželka potřebuje naplácat na zadek, a on je si jist, že si nenechá výprask dát dobrovolně. A protože jeho zdraví už není takové, jako kdysi, pochybuje, že by si s ní dokázal poradit. Věří ale, že moje přítomnost jako úřední osoby, by ji přiměla k poslušnosti a on by ji mohl potrestat, jak zaslouží. Bylo to poprvé - a také naposled, co mě někdo o něco takového žádal. I když se mi moc nechtělo, vyhovět jsem mu musel. Zeptal jsem se ho, zdali má rákosku, která není silnější než palec jeho ruky, a byl jsem ujištěn, že žádnou potřebovat nebude. Naplácat manželce na zadek hodlá kartáčem na vlasy. Když nějaký čas sloužil vlasti v Jižní Africe, jeho sousedka, starší Holanďanka, měla něco jako školu, ve které vychovávala domorodé ženy ke službě v rodinách Evropanů. Jako „učební“ pomůcku měla jen takový kartáč; používala ho ale velice často a velmi úspěšně. Přesvědčil se o tom, když jednou odjel na dovolenou do Anglie, a svou služku, značně nespolehlivou ženu, poslal na „stáž“ k ní. Když se za měsíc vrátil, nestačil se divit. Vrátila se mu zbavena všech svých nectností, a přinesla si jeden takový kartáč sebou. Poslušna příkazu své přechodné paní ho pověsila na hřebík u dveří kuchyně, a kdykoliv se na něj podívala, mimoděk si alespoň jednou rukou pohladila zadnici. Sousedka mu pak vysvětlila, jak kartáč použít, bude-li to nutné, a pakliže se toho nebude chtít ujmout sám, má služku poslat k ní a ona už udělá, co bude třeba. Od té doby jeho domácnost byla vždy v perfektním stavu a na jeho doporučení začaly služeb té moudré ženy využívat také jeho přátelé. A protože jako voják vyznával nutnost častého cvičení i v době míru, vždy jednou za měsíc posílal svou služku k sousedce, aby jí připomněla, co by se stalo, kdyby… Když se vracel do své vlasti, ten kartáč si vezl sebou a domnívá se, že naplácání s ním na zadek své ženy by mělo stejně blahodárný účinek, jako u jeho bývalé služky.
Jak jsme se domluvili, přišel jsem asi za hodinu. Zavedl mě do pokoje, představil nás – jeho žena se jmenovala Alice, a řekl důvod mé návštěvy. Hodlá ji za nevhodné chování dát výprask, a já jsem tu pro případ, že by se nechtěla trestu podrobit. Té se zdálo se, že nevěří tomu, co slyší. Tak jsem ji vysvětlil, že manžel má právo pokárat svou ženu způsobem, jaký uzná za vhodný, a ta musí takový trest bez protestů přijmout. V případě, že tak neučiní, bude odvedena k soudci, který ji nejspíš pošle do vězení, přičemž je velmi pravděpodobné, že výprask, který tam na přivítanou dostane, bude mnohem horší než ten, který ji čeká teď. Nebyla hloupá, a tak jen krátce zaváhala, než se ohnula přes stůl, jak jí poručil. Já jsem byl požádán, abych si sedl na židli naproti ní a podržel jí ruce. Když jí byla vyhrnována sukně, nebránila se, jen se dala do pláče. Její muž pak vyndal ze zásuvky připravený kartáč a začal ji s ním plácat přes zadek. Nijak ji nešetřil. Kartáč dopadal na její holou kůži v pravidelných intervalech; po několika plácnutích Alice hlasitě brečela a zoufale mrskala nohama. Viděl jsem, jak její tvář i zadek postupně rudnou, a ač nerad, musím přiznat, že se mi to moc líbilo, a přál jsem si, aby byla bita ještě hodně dlouho. Jenže několik následujících plácnutí už nemělo tu správnou sílu, a Alice sebou přestala mrskat. Podíval jsem se na jejího manžela. Tváře měl stejně rudé, jako jeho manželka zadnici, na čele se mu perlil pot, a začínal zoufale lapat po dechu. Než jsem stačil zareagovat, upustil kartáč a ruku si položil na hruď. Pak zavrávoral, neúspěšně se pokusil zachytit o stůl, a sesunul se na zem. Vzrušení vyvolané trestáním neposlušné manželky výpraskem jeho slabé srdce nevydrželo. Nařídil jsem Alici, ať si upraví šaty a schová kartáč, kterým dostávala na zadek, a rychle jsem vyběhl z domu, a utíkal pro doktora, který, bydlel nedaleko. Jak jsem ale předpokládal, bylo už pozdě.
Dokončil jsem své vyprávění a u našeho stolu nastalo ohromené ticho. První se vzpamatoval doktor. Řekl, že v takových případech se to sice ne často, ale přece jen někdy stane, a že bychom si měli dávat pozor, a ohýbat manželky přes koleno až poté, co nás přejde hněv z jejich přečinů, za které se jim chystáme zmalovat zadnice. Pak už se o tomto tématu nikdo dál bavit nechtěl, a tak jsme se rozešli domů.
|
Registrace nového uživatele 
