Zase jedna povídka. Je trochu delší, tak jsem ji sem dal na dvakrát:
Jablko od stromu daleko nepadá…
Naše dcera Alena je dnes nějaká divná. Celý týden se těšila na další pokračování seriálu Zkoušky dospělosti - víc než všechno jiné ji zajímalo, zda se dnes podaří Petrovi sbalit Lucii - a teď, místo u televize, sedí v kuchyni u stolu s knížkou a předstírá, že se učí. Mě však neoklame. Ptám se jí, co provedla ve škole - dnes je třídní schůzka, na kterou šel můj manžel - její otec. Mlčí a neodpovídá. Pak se dá do pláče a mezi vzlyky mi říká, že včera, po školním představení v divadle, šla s kamarádkami naproti do kavárny na limonádu, a když si jedna z nich zapálila cigaretu, neodolala, a jednu si od ní vyprosila. Jenže vzápětí do té kavárny přišlo několik učitelů, a veliký malér byl na světě. A že se to táta dnes na třídní schůzce dozví, ani dodávat nemusela.
„Budu bita?“ ptá se.
„Zasloužíš si to?“
Sklopí hlavu k zemi, a už dopředu si hladí zadek v očekávání pořádného výprasku. Chápu to, jako že ano. Pak se ale podívá na obvaz na mé pravé ruce. Včera jsem se nešťastně řízla a než se zahojí, nemohu s ní nic dělat.
Prodlouženou rukou spravedlnosti jsem u nás já, a ta ruka je hodně pádná. Alena nebývá bita často, ale když už, tak to stojí za to. Alenka se mi musí položit na klín a já jí naplácám na vyšpulenou zadnici. Tak, jako bývala bita, když byla malá, dostává na zadek i teď, přestože už jí bylo sedmnáct. Vím, co si myslí, a tak říkám:
„Neboj se, o výprask nepřijdeš. Dneska ti nařeže tatínek. Místo kalhot si oblékni volnější sukni, ta se mu bude dobře vyhrnovat a kalhotky si vezmi trochu větší; ne ty těsné, které obvykle nosíš, protože ty by ti byly po výprasku malé. Na tom, jak budou silné, nezáleží, stejně ti je táta ze zadku stáhne. A nachystej si vařečku a hned, jak táta přijde, mu jí podej. Bude tak vědět, že toho, co jsi provedla, opravdu lituješ, a nedostaneš jich možná všech pětadvacet, jak by sis zasloužila.“
Alena se na mně podívala a z očí jí vyhrkly slzy.
„To budu bita vařečkou? A na holou? To bude hrozně bolet!!!“
„A co jsi čekala? Tak dostalo od svých tátů na zadek už hodně neposlušných dcer. A bolet to bude… hodně… a také dlouho…“
„Jak to víš…Ty jsi takhle taky bývala bita?“
Chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlala jí říci pravdu:
„Ano…ale jen jednou. Pak už jsem se chovala tak, že mě seřezat zadek víckrát nemusel. Doufám, že i ty si z dnešního výprasku vezmeš ponaučení, a už nikdy kouřit nebudeš.“
Byla jsem tenkrát ve třetím ročníku střední zdravotní školy, a abych nemusela denně dojíždět, bydlela jsem na internátu v areálu místní nemocnice. Jednou moje kamarádka Olina koupila v Tuzexu za bony, které dostala od strýčka z Kanady k narozeninám, krabičku cigaret „s velbloudem“ a zapalovač „rakušák“, a v křoví u plotu jsme zkoušely, jak chutná nikotin. Jenže jsme moc dobře schované nebyly, a tak nás tam nachytala jedna z vychovatelek. Cigarety nám sebrala a nařídila, abychom se druhý den ráno hlásily u ředitelky školy. Protože kouření bylo ve školním řádu přísně zakázáno, nedivily jsme se, že nás ředitelka kromě slíbené dvojky z chování ještě potrestala domácím vězením. Měla jsem tedy dost času na přemýšlení, jak to vysvětlím doma. Že budu bita, o tom jsem vůbec nepochybovala.
V sobotu ráno nám třídní profesorka řekla, že si máme obě po obědě jako každý týden sbalit věci, a ve dvě hodiny odpoledne přijít do ředitelny. Tam na nás kromě ředitelky čekaly ještě Olinina a moje máma. Bylo zřejmé, že doma už nic vysvětlovat nebudu muset, protože to už udělala ředitelka. Ta nám všem ještě řekla, že kdyby se to stalo ještě jednou, budeme vyloučeny ze školy, a nechala nás odejít.
|
Registrace nového uživatele 
