Ono se to rychle mění. Mám pocit, že se v tom mozku vždycky musí něco propojit a pak to secvakne. Máš pocit, že mu něco nikdy nepůjde a pak se jeden den ráno probudí a jde to samo.
S tím legem jsme samozřejmě začali spolu. Stavěli jsme něco malého, roztřídila jsem kostičky podle barev, velikostí, otočila je správným směrem, v návodu jsem mu vždy ukázala, co má najít a kam to dát. A stejně to chvílemi vypadalo, že buď zabiju jeho, nebo sebe. Stavěli jsme to třeba natřikrát, protože neměl výdrž. Pak začal sám chtít víc a víc sám bez pomoci, já hlavně korigovala chyby a udržovala morálku. A teď vysloveně nechce, abych pomáhala, jen si nechá urovnat kostky a občas chce pomoc něco najít. Ale přijde mi, že je to pro něj trénink trpělivosti, zručnosti, prostorového vnímání... prostě nečekat, až to bude umět levou zadní, ale naopak na tom, že to neumí, trénovat ty schopnosti. O to větší radost pak oba máte, když udělá pokrok. |
Registrace nového uživatele 
