jeste k Masinum"Kritici Mašínů namítají, že několik zapálených seníků není žádné hrdinství a že vzhledem k nákladům (smrt tří lidí) se jejich odboj 'nevyplatil'. Jak se ale dalo vlastně na začátku komunistické krutovlády v Česku měřit, co se 'vyplatí'? Jaká na to existovala měřítka? Zahradníček chválí intelektuální přístup 'bratří Medků a Havlů'. Jak se ale dalo na začátku 50. let zjistit, že malováním obrazů a psaním básní se dá protrpět do půlky 60. let, kdy přece jen začnou všechny ty ledy tát? Mašínové, Paumer, Švéda, Janata a Novák byli tehdy ve svém dilematu sami, v dosahu nebyly žádné Lidové noviny, kde by jim Petr Zídek poradil, co se vyplatí. Těžko se tedy mohli chovat jinak než podle svého instinktu, výchovy, rodinné tradice, událostí kolem, naturelu. Z toho všeho vyhodnotili, že se jim vyplatí jít za správnou věc (a o tom snad debata není) do střetu s obrovskou přesilou, projevit odvahu. Tomu se běžně říká hrdinství, které je při tvorbě historického povědomí národa hodnotou samo o sobě, bez ohledu na jeho 'výnosy', které lze kalkulovat teprve s odstupem času."
"Pokud uvěříme, že listopad ’89 přinesl Česku cosi jako odkaz, pak jeden z hlavních patrně zní právě tak, že bojovat proti totalitě má smysl. A to nejen v její poměrně rozbředlé podobě krátce před finále, ale i v jejím divokém zárodku, kdy šlo skutečně o život. Přitom formu 'boje' si každý volí sám podle toho, co unese. Někdo může psát básně, někdo vezme do ruky zbraň a těžko říkat, co z toho má větší smysl. Ostatně ten se neurčuje žádným konsenzem ve veřejné debatě, to si určuje pro svůj život každý sám." |
Registrace nového uživatele 
