| HURÁ DO DŮCHODUJedu z práce. Je mi 75 let. Musím vlakem, protože jsem o řidičák přišel jako zdravotně nezpůsobilý. Poté, co mi ve vlaku štípne lístek průvodčí s naslouchátkem a silnými dioptriemi, který mi málem omylem proštípnul prst, vystupuji. Vystupuji velice opatrně. Mám totiž jen jedno oko. To pravé mně vypíchl 70tiletý oční chirurg při odstraňování šedého zákalu, když se mu třásly ruce, protože má Parkinsonovu nemoc. Z lokomotivy vytahují strojvedoucího na invalidním vozíku, nikdo jiný toho totiž již schopen není. Procházím nádražní halou, kterou hlídá hrbatý policista, který se právě pomočil. Opět to nestihl. Vycházím ven a jdu na tramvaj. Řidička žádá cestující, aby jí řekli, kde má zastavit, protože trpí ztrátou paměti. Vystupuji a mám hlad. V restauraci mi číšník oznamuje, že jídlo dostanu, jakmile se podaří dostat kuchaře z kómatu. Objednávám si pivo, ale číšník kvůli třesu rukou půlku vylije, než dojde k mému stolu. Chci zaplatit, ale číšník nerozezná stovku od tisícovky a nemůžeme přijít na to, kolik má vlastně vrátit peněz. Jdu domů. Děti ve věku 48 a 50 let se mě ptají, jestli bych jim nepomohl najít nějakou práci. Ne, děti moje, na to jste ještě příliš mladí. Ještě pracujeme MY. Večer jdu do Národního divadla na Labutí jezero. Beru si raději Pampers, abych to vydržel. Je to prý dlouhé. Představení je hned v prvním dějství zrušeno, protože 68letá baletka, představitelka hlavní role, padá a láme si krček kyčelního kloubu. Vracím se domů. Odložím obě zubní protézy. Pustím televizi a sleduji rozpravu v parlamentu, je totiž nutné zvýšit věkovou hranici odchodu do důchodu... |
Registrace nového uživatele 
