JohnNo, když si každej bude říkat, čemu jak chce, tak se budeme, těžko domlouvat..
Ale v dnešním světě, je těch škatulek tolik, že se v tom těžko vyznat.
Myslím tedy, že je lepší používat termíny jako tradiční WM, či moderní WM. Tak to dělá i Dorůžka. Je to mnohem přesnější, protože díky těm přívlastkům si to každý jasně spojí spíš, než když to budeme rozdělovat třeba jako ETHNO a WM, protože lidi na světě to míchají dohromady a říkají ethno třeba zmíněným DCD.
Tady je kousek z toho rozhovoru s Artěmijem Troickým, ze kterého jasně vyplývá, že oni nemají problém zahrnout do WM i tradiční hudbu, či pojem ethno.
Málokdo na Západě si uvědomuje, že Rusko a zvláště Sibiř disponuje vedle surovin i širokým a dosud nezmapovaným spektrem hudebních kultur. Vy jste se větší část života pohyboval v alternativě a undergroundu. Kdy jste vlastně objevil world music?
Můj příběh je podobný vývoji mnoha rockových muzikantů, kteří v určitém bodě zjistili - mě se to stalo počátkem 90. let - že v rocku už nepřichází nic nového. Já byl od 8 let rockovým fanouškem, vždy jsem surfoval na vrcholu vlny, od psychedelie přes progresivní rock, punk rock, new wave i electro pop, vždycky mě zajímalo to poslední a vždycky to na mě udělalo dojem. První trend, který mě zklamal, byl grunge, nikdy mě nebavila Nirvana ani Kurt Cobain. Začal jsem se tedy rozhlížet jinde. Alternativ bylo několik. Tak třeba, jazz mě zajímal už v 70. letech, poslouchal jsem Milese Davise, ale pozdější fusion mě nebavila. Vážnou hudbu respektuji, ale emocionálně mě neosloví. Tou nejzajímavější alternativou se pro mě stala etnická hudba ze Sibiře. Objevil jsem nahrávky absolutně fenomenální jakutské skupiny Čolbon. Na festivalu v Alma Atě jsem se setkal s Albertem Kuvezinem, hrdelním zpěvákem z Tuvy. To byl závan svěžího vzduchu.
To je pole, které do té doby sledovali jen sběratelé, etnografové.
Ta etnografická stránka world music mě naopak nikdy nezajímala. Konflikt mezi oběma tábory probíhá dodnes. Mezi tím tradicionalistickým a konzervativním křídlem, jehož nejvýraznějším mluvčím je můj dobrý přítel Joe Boyd, a pólem fusion, který zastupuje David Byrne. Mě ty muzeální nahrávky nezajímají, většina foklorní hudby je předvídatelná. Nepředvídatelné je to, co se stane, když se do těch cizích kultur dostane elektrická kytara. A zvláště do kultur, které nikdy žádné technologicky pokročilé nástroje neměly. Tak třeba, v Jakutii se tradičně používá jen brumle a buben. Když tamní hráči vzali do rukou klávesy a kytary, začali je používat po svém, a to zní hodně zvláštně. Pouštěl jsem Čolbon svým anglickým přátelům, a ti mi říkali: No, oni nejspíš hodně poslouchali Residents. Omyl. Oni neznali ani Pink Floyd, natož Residents.
|