Láska a motorka
Motorkář Bob stál na chodníku a překvapeně si prohlížel dům odpovídající adrese na lístečku a silně, přesto marně se škrábal přes kožené kalhoty na zadku. Nemohl tomu uvěřit, vždyť tudy jezdil každý druhý den do práce. Připadal si teď jako Lancelot, kterému řeknou, že Excalibur se celou tu dobu válí v té špinavé kaluži před hradem.
Za špinavou brankou nebo špinavými vrátky byla zřejmě špinavoučká garáž a v ní ojetá, rezavá a špinavá motorka. Ale možná to doopravdy bude Harley Davidson Electra Glide z roku 1965 za pár tisíc! Motorkář Bob už se chtěl začít modlit k Satanovi, když vtom se špinavá branka otevřela.
„Jdeš na inzerát? Pojď dál,“ vybídl ho špinavý blonďák s šedivou bradkou, dědek dvakrát starší než Bob. Prošli voňavou zahrádkou až k lehce ušmudlané porostlé garáži. „Vůbec, jsi tu úplně první. Celej tejden se tady nepohnula ani myš, abych vo tom nevěděl. Jdeš na ten inzerát, že jo?“
Muž byl Bobovi samozřejmě podezřelý. Ačkoliv měl zmačkaný obličej i vlasy vyhlazené dozadu přesně tak jako při jízdě bez helmy a jeho tvář byla zjizvená jako po duelu s chirurgem, nebyl to žádný motorkář. Jeho pohled byl měkký a laskavý, nebyl ani potetovaný, nemluvil sprostě a odlesk jeho umělých zubů postrádal pirátskou jiskru.
„Jo, no jasně že jo... Já jsem Bob, ale kámoši mi říkají Motorkář Bob. Fakt jsem tu první?“
„A jedinej. Jezdíš na motorce, Motorkáři Bobe?“
Blížili se ke garáži a pomalu vcházeli do jejího akčního teritoria (vzdálenost, na kterou může být neznámá garáž potenciálně nebezpečná), když Motorkář Bob zastavil a rozhodně řekl: „Kurvaže jezdím. Já tím žiju, vole!“
Trafikant, jak mu Bob začal mezitím v duchu říkat, se při odemykání garáže uměle, ale upřímně usmál.
„Hned jsem to poznal, Motorkáři Bobe. Taky jsem jezdíval. Říkali mi Rozkrvátor, protože jsem prý vždycky začal dělat bordel já,“ řekl a vystřelil k překvapenému Bobovi pravačku. Bob ji reflexivně stiskl a tak si potřásli, že málem přišel o ruku, kterou přidával plyn.
Motorkáře Boba opustily téměř všechny pochybnosti. Rozkrvátor otevřel garáž.
Motorkáře Boba opustily všechny pochybnosti.
Před nimi stál Harley Davidson Electra Glide 1965, zářící a naleštěný jakoby právě vyjel z fabriky. Bobovi málem vypadly oči. Okamžitě vytáhl z koženého brnění ruličku s penězi a chystal se uzavřít obchod dřív, než si to ten blázen rozmyslí, ale pak se zarazil.
„Vole, Rozkrvátore, to mi řekni, jezdils na ní vůbec? Vždyť vypadá jak nová.“
„Cha cha, Motorkáři Bobe, ta desetkrát sjela dálnici 66 tam a zpátky,“ zachechtal se Rozkrvátor, až se mu uvolnily zuby a chvíli je obratnou mimikou musel usazovat zpátky. Hned jak se mu to povedlo, pokračoval: „Líbíš se mi, Motorkáři Bobe. Máš oči orla a jazyk hyeny, tak ti to prozradím. Trik spočívá v originál Harley vazelíně. Vždycky když má pršet nebo padat jinej neřád, pomažeš celou motorku vazelínou, pak ji setřeš a je jak nová. Dobrý co?“
Motorkář Bob vyjeveně přikývl a spěšně uzavřel obchod. Když se po chvilce loučili, Bobovi to nedalo a zeptal se: „Vole, Rozkrvátore, to mi řekni, proč už nejezdíš? Takovou krásnou mašinu a ty ji střelíš za pár šlupek.“
Rozkrvátor si prohrábl řídkou šedivou bradku tak, že ještě o něco zřídla, a posteskl si: „Jo, dnes už to není, co to bejvalo. Lidi dneska míň chápou. Vytáhneš bouchačku, aby ses poškrábal a všichni vokolo začnou ječet a někteří i střílet. Takovej blázinec tady za nás nebejval. Tam se střílelo z vážnejch důvodů, ne jak dneska kvůli tomu, že vytáhneš bouchačku nebo bombu, aby ses podrbal... Chápeš, ne? A taky koukni na mě, starej bandido... šedesát mi je, Motorkáři Bobe, a nesejmul jsem jedinýho policajta. Na sto jsem jich dostal do špitálu, ale na krchov žádnýho. My motorkáři si neradi na něco hrajeme, ale já měl najednou pocit, že si hraju na to, že si na nic nehraju, chápeš? Ne, kdepak. Moje časy v sedle jsou pryč, chlape. Já už nejsem motorkář. Teď jsem Rozkrvátor zahradník. Sbohem Motorkáři Bobe, tady máš pikslu originál vazelíny Harley Davidson a užívej si motorky. Já teď musím jít pohnojit cypřiš.“ Branka nekompromisně zaklapla a Bob měl pocit, jako by se právě probudil ze snu. Jenže tentokrát s motorkou v jedné a pikslou vazelíny v druhé ruce.
Když se na té nablýskané mašině vezl domů, přišla mu už docela reálná. Představoval si, co na to řekne jeho Betty a pak ho napadlo, že by ji na téhle motorce mohl jako rytíř přijet požádat o ruku. Ta myšlenka ho nadchla. Vždyť budoucí tchán je bývalý závodník na ploché dráze, toho přece musí Electra Glide úplně ohromit! Sotva přijel domů, hned to telefonoval Betty. Byla dost překvapená, ale pověstná ženská intuice ji nezradila a rychle souhlasila, dokud byla nabídka aktuální.
Hned dalšího dne přijal Motorkář Bob pozvání na večeři.
Dorazil načas, za mohutného burácení, v železe, kůži a sváteční helmě. Betty stála před domem a neskrývaně žasla. Bob okázale zaparkoval svou chloubu pod okna domu a seskočil do Bettyina náručí.
„Než půjdem dovnitř, musíš něco vědět,“ šeptla mu, když se dosyta přivítali. „U nás je taková tradice, že kdo první u večeře promluví, umyje nádobí.“
Motorkář Bob se zasmál: „Betty, ty seš dobrá, málem jsi mě vystrašila! Oukej, oba víme, že nádobí není zrovna moje parketa, ale za tvoji ruku mi pár talířů stojí, bejby.“
„Naše večeře jsou poslední dobou obzvláště tiché,“ podotkla Betty a pokynula Bobovi dovnitř.
Když vstoupili do domu, Bob konečně pochopil Bettyinu poslední poznámku. Už když otvírala dveře, málem ho porazil zkažený zápach. Předsíň byla zastavěna špinavými talíři, hrnci, příborem, vařečkami, miskami i mísami. Překročil struhadlo, zul si okované boty (nemohl najít lžíci, tak použil naběračku) a mezi skleničkami opatrně prokličkoval do obýváku.
Jak se dalo očekávat, obývající pokoj jen potvrdil hrůznou předzvěst. Zdi lemovaly naplaveniny špinavého nádobí, jako ledovec pomalu driftující a pohlcující vše, co přijde do cesty. Do kuchyně, němého ústí té pohromy, se Bob ani neodvážil nahlédnout. Jen se zakousl do jazyka a v duchu prosil ďábla o sílu mlčet.
S rodiči se setkal až u večeře v jídelně. Byl mlčky usazen naproti dobře naladěnému otci, zatímco drobná maminka servírovala předkrm. Pověstný Bobův motorkářský klid byl ten tam.
Tichý předkrm se táhl věčnost. Bob střídavě sledoval mlčenlivý, ale pobavený úsměv budoucího tchána, výstavního Harleye za oknem a hromady nádobí všude kolem, tichý tribut odpadní bytové architektuře. Nemohl se dočkat, až se vytasí s trumfem, který u mužů vyrovnává jejich podprůměrné kvality – totiž super silnou motorkou. Cítil, jak se mu samovolně rozechvívají hlasivky, ale na poslední chvíli zastavil artikulační proces.
Takhle to nepůjde, řekl si Motorkář Bob v duchu. Jsem časovaná bomba, tak musím někoho přinutit bouchnout dřív. Musím způsobit šok!
Krátce očima obkroužil nic netušící Betty, chvíli zaváhal a pak ji popadl, strhal z ní šaty a pomiloval ji přímo na stole mezi hrncem polévkoy a ošatkou s chlebem.
Bettyin otec se přestal usmívat, matka rozlila právě servírovanou polévku, ale nepadlo ani slůvko.
Bob znervózněl. Jakoby se nic nestalo, postavili před něj plný talíř a večeře mlčky pokračovala. S tím rozdílem, že teď už to nebyla večeře, ale válka. Jeho protivník byl zřejmě otrlejší, než se zprvu zdálo. Ne, teď není čas brát zajatce, řekl si Motorkář Bob a rozhodl se přitvrdit.
Svou budoucí tchýni si měřil o něco déle, taky delší chvíli váhal, než se mu podařilo zahodit matriarchální respekt, pak beze slov vstal a před vyjevenými zraky přítomných se zmocnil i jí.
Nastalo ticho hrobové. Utichl cinkot příborů, klapot zubů i žbluňkot jícnů, zničehonic uhasl provoz na ulici a dokonce i sousední pes přerušil svůj šedesátihodinový rekord v otravném štěkání a spokojeně usnul. V jídelně přituhlo, ale nikdo ani nehlesnul. Místo toho se servíroval hlavní chod.
Motorkář Bob byl v koncích. Ačkoliv nikdo nic neřekl a večeře ještě nekončila, měl pocit, že jako zeť je odepsaný. Začaly jím hlodat myšlenky na sebevraždu, které se mu nedařilo zapudit jinak, než zkoumáním detailů na neumytém nádobí. Představil si jak ho umývá a raději se vrátil k myšlenkám na sebevraždu.
Přešla ho chuť číst z němých výrazů svých spolustolovníků nebo fantazírovat o špinavém nádobí, tak z okna smutně koukal na svého Harleye, jediného spojence. Odpusť mi, říkal v duchu motorce. Ty jsi jediná, komu na mě záleží a já tě nechám stát venku u popelnic, v prachu, dešti... v dešti!
Schylovalo se k přeháňce. V Bobovi hrklo. Všiml si několika drobných perliček vody na kapotě svého stroje a hned si vzpomněl na radu zahradníka Rozkrvátora. Nahmátl v bundě originální Harley vazelínu a s vážným výrazem drsňáka povolaného do akce s ní práskl na stůl.
V ten moment Bettyin otec vymrštil a zakřičel: „Dobře! Já to pitomý nádobí umyju, ale teď už dost.“
A před domem pod návalem kyselého deště zkorodoval a rozpadl se Harley Davidson Electra Glide z roku 1965 za rekordních dvacet minut. |
Registrace nového uživatele 
