Stardust --- Collegium Musicum - EP (ještě jednou, ať to máme pospolu)Ve své době to musel být docela šok, i když ani zvuk ani hráčská dovednost se nevyrovná dejme tomu Nice nebo i takovému Brianu Augerovi, který předtím skvěle zpracoval Pavane od Gabriela Fauré.
Samotné téma profláklého ronda Hommage má téměř nevargovský klidný zvuk a v tématu B skvělý kontrapunktický dialog varhan a Frešovy basy. Skvělé varhaní vyhrávky a perkuse uvedou první mezihru, za kterou je opět motiv A, na který navazuje víření na perkuse ala bolero a skvělé sólo na čistý zvuk varhan. Bicí se přidávají a věc graduje do psychedelických akordů na podkladě fanfár. Prostě nádhera. Už tady se Varga uvedl svým nezaměnitelným timingem a schopností vytáhnout dynamickou melodii z nedynamických varhan. Vrací se téma A i B a skladba končí pořádným klasikózním závěrem. Zajímavé je, že bicí, ač jednoduché, jsou docela těžko hratelné, protože Hájek k tomu přistupuje s mladickým zápalem. Zatímco Cyril Zeleňák do toho velmi profi, zato docela nudně, buší (viz http://www.youtube.com/watch?v=zFEEfABYBfk) takový Valihora tomu v této verzi (http://www.youtube.com/watch?v=1z15JcnIigw&feature=related) dal pořádný jazzující odpich.
Dneska hraje Varga tuto skladbu o něco pomaleji, ale to jí nijak neubírá na kvalitě. Skoro naopak. Bohužel, na svých sólových vystoupeních Varga tuto klasiku většinou dost odflákne. Koneckonců, mám tu někde transkripci a vedení hlasů je opravdu vcelku složité.
Další věcí z onoho pověstného EP je Ulica plná plášťov do dažďa a přiznám se, mám jí skoro raději než Hommage.
Fantastický zvuk naechovaných varhan na úvod potichu přehraje nádherné barokizující 6/8 téma. Pak se přidá Hájek a ve forte ukáže své jazzové choutky. Po ztišení nastupuje docela hezoučké minisólo na kytaru od nehoršího kytaristy Collegia Pavla Váně. Varga ovšem vezme věc pevně do vlastních rukou a ukáže své choutky nad jazzujícím podkladem. Zatímco třeba Emmerson by jistě vytáhl své jazzové běhy, Varga si poslouží kontrapunktickou hrou. Celé sólo vygraduje do pasáže, kde se opět předvede Hájek a kapela přitlačí na pilu. Po ztišení přichází opět hlavní téma doprovázené kotly (Hájek měl asi slabost pro perkuse). Celá skladba končí krátkým předáváním tématu mezi Vargou a Frešem, aby se ztratila ve varhaním štěbetání.
I když na prvním SP ještě Collegium neodhalilo všechny své přednosti, obě skladby jsou skvělé, zvukově možná trošku mdlé, ale zato kompozičně svěží a plné nápadů. Relativně krátká stopáž uchránila skladby od zbytečného nadouvání, které se objeví na dalších dvou albových počinech. Varga ještě zcela neobjevil všechny možnosti zvuku a pazvuku Hammondových varhan, ale jeho hra je už zde obrovským příslibem budoucí suverenity. |
Registrace nového uživatele 
