Z rozhovoru s Jamesem Hornerem:
Rozhovor pro německou stránku o filmové hudbě dělal jakýsi velký fanda Jamese a je to chvílemi dost znát J)
Horner: Titanic: Hard to Starboard – Dlouhý kus, dlouhá scéna. Nejprve konec z „Rose“ pak ticho, očekávání. To „Tabadabada Tabadabada“ jako úvodní scéna z Odvahy pod palbou. Čekání na střet, jako ve Falkirku. A pak vzrušení, šok. To je ten rychlý a rytmický motiv a „Al Bathra“ z Odvahy pod palbou, doprovázený tím tempem „Tabadabada Tabadabada,“ jako při odpočítávání.
-Ostinato, které toto „Tabadabada, Tabadabada“ doprovází, mi připomíná spíše Strauße než Capricorn One, jak jsem to mohl číst v USA.
Horner: Opravdu! To mě neudivuje. U nás začíná hudba v roce 1930. Lidé neznají klasické „hity“ z této doby. Takže Ostinata od Strauße, Brittena nebo Berlioze, jsou pro tyto lidi všechno od Goldsmithe, Northa… To je celý problém amerických hudebníků, kteří znají jen Korngolda, Steinera, Rozsu, ale už ne Britten, Berlioze, Parta. V Evropě je to směšné, ale tady tak lidé myslí.
-Já osobně nemám rád, že nikdo nepřipomíná co si Jerry Goldsmith vzal z klasiky!
Horner: Umění citovat se nemůže v USA přiznávat. O tom něco vím.
-Ale proč vám vytýkají Prokofjeva v Glory a mlčí se o Rachmaninovi v Masadě, Brittenovi v Star treku 5 nebo ještě Šostakovičovi v Základní instinktu, aby se jmenovali ty nejzjevnější příklady!
Horner: Vaše jasná fakta nejsou u nás evidentní. Víte, lidé jako Britten, Satie nebo Part nemají tolik uznání v USA jako v Evropě. Kromě toho citují lidé jako Jerry Goldsmith skladatelé klasiky značně nepravým způsobem, aby zabránili nějakým problémům svědomí. Když cituji osm not, pak protože to téma, které mě zajímá, má osm not. Mnozí vezmou sedm not a poslední změní a připíší si autorství. Ale dějiny hudby mě nenaučily takový postup Citování neznamená podvádění. Ale vy vypadáte jakoby jste neměl dobré mínění o Jerry Goldsmithovi?
-Ne, neboť už deset let je jeho hudba nevýznamná. To, co přinesl mezi lety 1970 a 1985, bylo velkolepé, ale nyní je jen na hudebním „odpočinku“
Horner: Víte, že se zdráhal sám dirigovat své téma pro další Oscary a pro ceremonii, protože nechtěl vůbec hrát hudbu z Titanicu?
-Vraťme se k Hard to Starboard. Citujete explicitně Al Bathru.
Horner: Samozřejmě. Už jsem to vysvětloval. Je tu jiné, rychlejší tempo, scéna jsou kratší. A je tu Al Bathra: Barva Al Bathry. Převzal jsem motiv, protože se to samo od sebe nabízelo. Nepřemalovával jsem motiv, ale dal jsem mu jiný život v obdobném spojení, stejně jako to vysvětloval Berlioz u své Fantastické symfonie. Co se nesmí udělat, je vzít motiv a někde ho jen z jednoduchosti napůl použít. Všechny citáty musí mít tématický a emocionální smysl. V tomto případě to bylo spojení obou věcí.
-Mnozí lidé to nechápou!
Horner: Myslím, že vy jste to pochopil. Ostatní mě nezajímají. Jejich teorie o hudbě ještě méně. Jsem se svou prací na Titanicu spokojený. Když mě lidé sledují a rozumí mi jako Vy, tím lépe, ostatní mě nezajímají. Důležité je, že to bylo dobré pro film, pro diváky a pro mě. Pak jsou CD a jejich prodeje pro mě ukazatelem. Znám čísla Legendy o vášni, Statečného srdce a rekord Titanicu. Nemá smysl o tom dlouze mluvit.
Celý rozhovor v němčině: http://www.jameshorner.de/site/bio/iv/ivdtd10b.html
|