Lopuch - domovská stránka klubu Náboženství a my

Registrace nového uživatele

Návod

Kluby

Archív Lopuchu

Lopuch.cz

Domovská stránka klubu Náboženství a my

Správné a nesprávné důvody k uvěření
Vydáno dne 15. 05. 2005

Drahá Juliet, teď když je ti deset, chci ti napsat o něčem, na čem mi velmi záleží. Zajímalo tě někdy, jak víme věci, které víme?

Jak například víme, že hvězdy, které na nebi vyhlížejí jako drobounké špendlíkové hlavičky, jsou ve skutečnosti velmi daleko a jsou to obrovské ohnivé koule jako slunce? A jak víme, že Země je menší koule, otáčející se kolem jedné z těch hvězd, kolem našeho slunce?

Odpověď na tyto otázky je, že máme „důkazy“. Důkazy někdy znamenají skutečné vidění (slyšení, cítění, čichám), že něco je pravda. Astronauti cestovali dost daleko od Země, na to, aby viděli na vlastní oči, že je kulatá. Někdy naše oči potřebují pomoc. Večernice vypadá jako jasné mihotání na obloze, ale s pomocí dalekohledu uvidíš, že je to krásná koule - planeta, kterou nazýváme Venuší. Co můžeš poznat přímo tím, že to vidíš (nebo slyšíš nebo cítíš ...)‚ jmenujeme pozorováním.

Důkazem není vždy pozorování samo o sobě, ale pozorování je vždy u kořene věci. Jestliže došlo k nějaké vraždě, obvykle ji (kromě vraha a mrtvého člověka) nikdo nepozoroval. Detektivové však dokážou shromáždit množství jiných pozorování, z nichž každé je může zavést k určité podezřelé osobě. Jestliže otisky prstů nějakého člověka se shodují s otisky na dýce, je to důkazem, že se jí dotýkal. Nedokazuje to, že spáchal vraždu, ale může to napomoci, jestliže k tomu přistoupí další důkazy. Někdy může detektiv vzít v úvahu celou řadu pozorování a náhle si uvědomí, že zapadají do sebe a že dávají smysl, jestliže vrah jednal tak a tak.

Vědci - kteří se specializují na objevování toho, co je pravda o světu a vesmíru - často pracují jako detektivové. Učiní dohad (nazývaný hypotéza) o tom, co by mohlo být pravda. A pak si řeknou: Kdyby to byla skutečně pravda, měli bychom vidět to a to. Tomu se říká předpověď. Například, jestliže je svět skutečně kulatý, můžeme předpovědět, že cestovatel, který jde pořád dál a dál stejným směrem, by se měl posléze ocitnout tam, odkud vyšel. Když ti lékař řekne, že máš spalničky, neznamená to, že na tebe jednou pohlédne a vidí spalničky. Jeho pohled mu napoví hypotézu, že bys mohla mít spalničky. A pak si sám řekne: Jestli má skutečně spalničky, měl bych vidět... Pak projde svůj seznam předpovědí a otestuje je vlastníma očima (máš vyrážku?), vlastníma rukama (máš horké čelo?) a vlastníma ušima (hvízdá ti spalničkovsky v prsou?). Teprve pak s určitostí řekne: „Diagnóza je taková, že to dítě má spalničky.“ Někdy potřebují lékaři další testy, například odběr krve nebo rentgen, které napomáhají jejich očím, rukám a uším v pozorování.

Způsob, jakým vědci používají důkazy, aby se něco dověděli o světě, je mnohem chytřejší a mnohem komplikovanější, než se dá vysvětlit v jednom krátkém dopise. Ale teď chci přejít od důkazů, které mohou skýtat dobrý důvod, abychom něčemu uvěřili, a varovat tě před třemi špatnými důvody k víře v jakoukoliv věc. Ty se nazývají „tradice“, „autorita“ a „zjevení“.

Tak zaprvé tradice. Před několika měsíci jsem měl v televizi debatu asi s padesáti dětmi. Tyto děti jsme pozvali, protože byly vychovány v mnoha různých náboženstvích. Některé byly vychovány jako křesťané, jiné jako židé, muslimové, hindové nebo sikhové. Muž s mikrofonem šel od jednoho dítěte k druhému a ptal se ho, čemu věří. Jejich odpovědi vyjádřily přesně to, co jsem nazval „tradice“. Jak se ukázalo, víra žádného z nich neměla co dělat s důkazy. Jen se prostě vytasily s vírou svých rodičů a prarodičů, která sama o sobě se také na žádných důkazech nezakládala. Říkali například: „My, hindové věříme tomu a tomu“, „my, muslimové, máme takovou a takovou víru“, „my, křesťané, věříme něčemu jinému“.

Pochopitelně, jestliže každý z nich věří něčemu jinému, nemohou mít všichni pravdu. Jak se zdálo, bral to ten muž s mikrofonem jako něco, co je zcela v pořádku, a ani se nesnažil, aby se děti o svých odlišnostech dohadovaly. Ale o tom teď mluvit nehodlám. Jen se prostě chci zeptat, odkud jejich víra pochází. Pochází z tradice. Tradice znamená víru, předávanou od děda rodičům dítěte a pak dál. Anebo po staletí předávanou knihami. Tradiční víra začíná často téměř z ničeho: možná ji někdo původně vymyslí, jako příběhy o Thorovi a Diovi. Ale když už se tak po několik staletí předávaly, pouhá skutečnost, že jsou tak staré, je činí něčím zvláštním. Lidé prostě věří věcem, protože jim věřili už po celá staletí. A to je právě tradice.

Potíž s tradicí je však v tom, že ať je to jakkoli dlouho, co byl příběh vymyšlen, je přesně tak pravdivý nebo nepravdivý, jako byl ten původní. Jestliže sepíšeš příběh, který není pravdivý, nestane se pravdivější, i když se bude předávat po několik staletí!

Většina lidí v Anglii byla pokřtěna v anglikánské církvi, ale to je jen jedna z mnoha odvětví křesťanského náboženství. Jsou tu další odvětví, jako je ruská pravoslavná církev, katolická církev a metodistická církev. Ty všechny věří různým věcem. Židovské náboženství a muslimské náboženství jsou ještě o něco rozdílnější. A jsou různé druhy židů a muslimů. Lidé, kteří se jen o trošku liší ve víře, se pouštějí kvůli svým nesouladům do válek. A tak by sis mohla myslet, že pro to, čemu věří, mají skutečně pořádné důvody - důkazy. Ale ve skutečnosti jsou jejich různé víry jen pouhopouhým důsledkem jejich různých tradic.

Povězme si o jedné zvláštní tradici. Římští katolíci věří, že Marie, matka Ježíšova, nezemřela, ale byla vzata i s tělem do nebe. Jiné křesťanské tradice s tím nesouhlasí a říkají, že Marie zemřela jako kdokoliv jiný. Tato ostatní náboženství o ní ani mnoho nemluví a na rozdíl od římských katolíků ji nenazývají „Nebeskou Královnou“. Tradice, která říká, že Marie byla vzata i s tělem do nebe, není příliš stará. Bible o tom, jak a kdy zemřela, nic nepraví; ve skutečnosti se o té ubohé ženě v bibli skoro nemluví. Víra o tom, že její tělo bylo vzato do nebe, spatřila světlo světa teprve asi šest století po Ježíšově smrti. Nejdříve byla vymyšlena jako jakýkoliv jiný příběh, jako byla vymyšlena pohádka o Sněhurce. Během staletí se však vyvinula v tradici a lidé ji začali brát vážně prostě proto, že byla předávána po tolik generací. Čím starší se tradice stávala, tím více lidí ji bralo vážně. Nakonec byla sepsána jako oficiální římsko-katolický článek víry, což se stalo teprve nedávno, v roce 1950, kdy já jsem byl asi tak starý jako jsi teď ty.

K tradici se vrátím na konci svého dopisu a podívám se na ni ještě trochu jinak. Teď se napřed musím vypořádat s dalšími dvěma nesprávnými důvody pro věření v cokoliv: s autoritou a zjevením.

Autorita, jako důvod v něco věřit, znamená, že tomu věříš, protože ti někdo důležitý řekl, abys tomu věřila. V římsko-katolické církvi je takovou nejdůležitější osobou papež a lidé věří, že musí mít pravdu prostě proto, že je papežem. V jedné větvi muslimského náboženství jsou důležitými lidmi staří muži s bradkami, nazývaní ajatolláhové. Spousta muslimů v naší zemi je připravena spáchat vraždu jen proto, že ajatolláhové v nějaké daleké zemi jim říkají, aby to učinili.

Když tvrdím, že teprve v roce 1950 bylo s konečnou platností řečeno římským katolíkům, že musejí věřit, že Mariino tělo se vzneslo do nebe, chci tím říct, že v roce 1950 papež řekl lidem, že tomu musejí věřit. A bylo to. Papež řekl, že je to pravda, a tak to musela být pravda! Možná některé věci, které kdy papež ve svém životě řekl, byly pravdivé a některé nebyly pravdivé. Neexistuje žádný skutečný důvod, proč, jenom kvůli tomu, že je papež, bys měla věřit všemu, co řekl, víc než všemu tomu, co říkají jiní lidé. Nynější papež nařídil svým stoupencům, aby neomezovali počet svých dětí. Kdyby lidé poslouchali jeho autoritu tak otrocky jak by si to přál, výsledkem by mohly být hrozné hladomory, nemoce a války, způsobené přelidněním.

Samozřejmě i ve vědě nemůžeme vždycky my sami vidět důkazy a musíme se dovolávat slov někoho druhého. Neviděl jsem například na vlastní oči důkaz, že světlo uhání rychlostí 300.000 km za vteřinu. Místo toho věřím knihám, které udávají rychlost světla. Tohle vypadá jako „autorita“. Ale ve skutečnosti to je mnohem lepší než autorita, protože lidé, kteří ty knihy napsali, ty důkazy viděli a kdokoliv má kdykoliv možnost si ty důkazy sám ověřit. To je velice potěšitelné. Na druhé straně však ani sami kněží netvrdí, že jsou jakékoliv důkazy pro jejich příběh o tom, že Mariino tělo odletělo do nebe.

Třetí chybný důvod pro to v něco věřit se nazývá „zjevení“. Kdyby ses zeptala v roce 1950 papeže, jak ví, že Mariino tělo zmizelo do nebe, asi by ti byl řekl, že mu to bylo „zjeveno“. Uzavřel se do svého pokoje a modlil se za osvícení. Zcela sám přemýšlel a přemýšlel a stále víc si byl ve svém nitru jistý. Když nábožensky založení lidé mají ve svém nitru nějaký pocit, že něco je pravda, i když pro to nejsou žádné důkazy, nazývají svůj pocit „zjevením“. Nejsou to jenom papežové, kteří tvrdí, že mají zjevení. Tvrdí to mnoho nábožensky založených lidí. Je to hlavní důvod, proč věří tomu, čemu skutečně věří. Je to však správný důvod?

Představ si, že bych ti řekl, že tvůj pes je mrtvý. Velice by tě to zarmoutilo a asi by ses zeptala: „Jseš si tím jistý? Jak to víš? Jak se to stalo?“ A teď si představ, že bych odpověděl: „Já ve skutečnosti nevím, že Pepe je mrtvý. Nemám pro to žádné důkazy. Mám jen takový podivný pocit ve svém nitru, že je mrtvý.“ Asi by ses na mě pěkně naštvala, že jsem tě tak vyděsil, protože bys věděla, že niterný pocit sám o sobě není tím pravým důvodem k uvěření, že nějaký chrt je mrtvý. K tomu potřebuješ důkaz. Všichni míváme občas nějaké niterné pocity a někdy se ukáže, že jsou správné, a jindy nikoliv. Tak jak tak, různí lidé mívají opačné pocity, jak tedy máme rozhodnout, čí pocit je správný? Jediný způsob, jak se ujistit, že nějaký pes je mrtvý, je vidět ho mrtvého, nebo slyšet, že se jeho srdce zastavilo, anebo se to dovědět od někoho, kdo viděl nebo slyšel skutečné důkazy, že je mrtev.

Lidé někdy říkají, že musíš věřit pocitům, které jsou hluboko v tobě, jinak že bys nikdy neuvěřila větám, jako „Moje žena mě miluje“. Ale tento důkaz neobstojí. O tom, že tě někdo miluje, může být spousta důkazů. Po celý den, který strávíš s někým, kdo tě miluje, vidíš i slyšíš mnoho ždibečků svědectví a všechny se sčítají dohromady. To není pouhý vnitřní pocit, jako pocit, který kněží nazývají zjevením. Existují totiž vnější věci, které vnitřní pocit potvrzují: pohled z očí do očí, něžnost v hlase, drobné pozornosti a laskavosti: to všechno jsou skutečné důkazy.

Někdy mají lidé silný vnitřní pocit, že je někdo má rád, i když to není založeno na žádném důkaze, a pak se pravděpodobně dočista mýlí. Jsou lidé, kteří mají silný pocit, že je miluje nějaká slavná filmová hvězda, i když tato hvězda se ve skutečnosti s nimi nikdy nesetkala. Takovíto lidé jsou nemocní na duši. Vnitřní pocity musejí být potvrzeny důkazy, jinak se jim prostě nedá věřit.

Vnitřní pocity jsou však i ve vědě cenné, ale pouze proto, že nám dávají nápady, které později prověříme tím, že důkazy hledáme. Vědec může mít „tušení“ o nápadu, který prostě „cítí“, že je pravdivý. Samo o sobě to není správný důvod něčemu uvěřit. Ale může to být správný důvod strávit nějakou dobu nad určitým pokusem anebo hledat určitým způsobem důkazy. Vědci stále využívají niterných pocitů, které jim vnukají nápady. Ale pocity nemají žádnou cenu, pokud je důkazy nepotvrdí.

Slíbil jsem, že se vrátím k tradici a podívám se na ni ještě jinak. Chci se pokusit vysvětlit, proč je tradice pro nás tak důležitá. Všichni živočichové jsou uzpůsobeni k tomu (v procesu, který se nazývá evoluce), aby přežili v místě, kde jejich druh žije. Lvi jsou uzpůsobeni k tomu, aby dokázali přežít na afrických pláních. Raci jsou uzpůsobeni tak, aby přežili v sladkovodním prostředí, zatímco humři tak, aby uměli přežít ve slaně mořské vodě. Lidé jsou také živočichové, uzpůsobeni, aby dovedli přežít ve světě plném.... jiných lidí. Většina z nás neloví svou vlastní potravu jako lvi nebo humři; kupujeme ji od jiných lidí, kteří ji sami koupili ještě od jiných. „Proplouváme“ „mořem lidí“. Stejně jako ryba potřebuje žábry, aby přežila ve vodě, lidé potřebují mozek, který jim umožňuje jednat s jinými lidmi. Stejně jako moře je plné soli, lidské moře je plné obtížností, kterým se musíme naučit. Například jazyky.

Ty mluvíš anglicky, ale tvoje přítelkyně Ann-Kathrin mluví německy. Každá mluvíte jazykem, který se vám hodí, abyste proplouvaly ve svém separátním „lidském moři“. Jazyk se předává tradicí. Neexistuje žádný jiný způsob. V Anglii je Pepe dog. V Německu je ein Hund. Ani jedno z těchto slov není správnější nebo pravdivější než to druhé. Obě jsou prostě získána od předků. Aby se děti osvědčily při „plavání v jejich lidském moři“, musejí se naučit jazyk své vlastní země a spoustu dalších věcí o vlastním národě, což znamená, že musejí jako savý papír vstřebat nesmírné množství tradičních informací. Ale od dítěte se nedá čekat, že oddělí dobré a užitečné tradiční informace, například slova v jazyce, od chybných nebo hloupých tradičních informací, jako je víra v čarodějnice a ďábly a nikdy neumírající panny.

Je to škoda, ale jinak tomu ani být nemůže, že děti do té míry vstřebávají tradiční informace, že jsou náchylné uvěřit všemu, co od dospělých slyší, ať je to pravdivé nebo smyšlené, správné nebo chybné. Mnoho z toho, co jim dospělí říkají, je pravdivé a zakládá se na důkazech, nebo je to aspoň rozumné. Ale jestli něco z toho je klamné, hloupé nebo dokonce špatné, nic dětem nezabrání, aby tomu uvěřily též. Nuže, a když děti vyrostou, co dělají pak? Samozřejmě to sdělí další generaci dětí. Takže, jakmile se něčemu pevně uvěří - i když je to naprosto nepravdivé a na počátku nebyl naprosto žádný důvod tomu věřit - může to pokračovat donekonečna.

Je možné, že právě k tomu došlo v případě náboženství? Víra, že existuje bůh nebo bohové, víra v nebe, víra, že Marie nikdy nezemřela, víra, že Ježíš neměl lidského otce, víra, že modlitby bývají vyslyšeny, víra, že víno se proměňuje v krev - ani jedna z těchto věr není podepřena spolehlivými důkazy. Přesto tomu miliony lidí věří. Možná proto, že jim řekli, když ještě byli příliš malí a schopni uvěřit čemukoli, aby tomu věřili.

Miliony jiných lidí věří zcela jiným věcem, protože jim řekli, když byli malí, něco zcela jiného. Muslimským dětem se říkají zcela rozdílné věci než dětem křesťanským a oboje děti vyrůstají naprosto přesvědčeny, že ony mají pravdu a ty druhé nikoli. Dokonce v rámci křesťanství věří římskokatolíci jiným věcem než anglikáni nebo episkopalisté, šakeři nebo kvakeři, mormoni nebo svatí rolleři a všichni jsou naprosto přesvědčeni, že oni mají pravdu a ti druzí se mýlí. Věří různým věcem z přesně stejných důvodů, proč ty mluvíš anglicky a Ann-Kathrin německy. Oba jazyky jsou ve vašich vlastních zemích k mluvení ty pravé. Ale nemůže být pravda, že různá náboženství mají pravdu ve svých vlastních zemích, protože různá náboženství tvrdí protichůdné věci. Není možné, aby Marie byla stále živá v katolickém Jižním Irsku a mrtvá v protestantském Severním.

Co se s tím vším dá dělat? Ty s tím těžko něco svedeš, když je ti teprve deset. Ale tohle bys zkusit mohla: Až ti bude příště někdo něco vykládat, co vypadá důležitě, pomysli si: „Je to něco, co lidé pravděpodobně znají na základě důkazů? Anebo je to něco, čemu lidé jenom věří kvůli tradici, autoritě nebo zjevení?“ A až ti příště bude někdo tvrdit, že něco je pravda, co se ho takhle zeptat: „Jaké jsou pro to důkazy?“ A jestli ti nebude schopen spolehlivě odpovědět, doufám, že si to pořádně rozmyslíš, než mu uvěříš.

Tvůj milující tatínek.

RICHARD DAWKINS je evoluční biolog, docent zoologie na Oxford University, člen předsednictva rady v New College. Svou vědeckou kariéru začal v šedesátých letech jako vědecký pracovník u nositele Nobelovy ceny, etologa Nico Tinbergena a již od té doby se ve svých pracích zabýval převážně vývojem chování. Od roku 1976, kdy jeho první kniha The Selfish Gene shrnula jak podstatu tak ducha toho, co se nazývá sociobiologickou revolucí, stal se známým široké veřejnosti pro originalitu myšlenek i pro jasnost a eleganci, s níž je vykládá. Následná kniha, The Extended Phenotype, stejně tak jako řada televizních programů, rozšířily pojetí genu jako jednotky výběru a aplikovaly ho na biologické příklady, tak různorodé, jako je vztah mezi hostiteli a parazity a vývoj kooperace. Jeho další kniha, The Blind Watchmaker, je hojně čtená, hojně citovaná a je jednou ze vskutku vlivných intelektuálních děl naší doby. Je také autorem nedávno uveřejněného díla River Out of Eden.