DutchKdyž to teď po sobě čtu, co jsem napsal v poledne, je to nějaké nešikovné a kostrbaté. S chybami ve vazbách, myšlenky jsem nahazoval narychlo, fakt časový pres. Ze tvé odpovědi lze vycítit, že jsi smysl sdělení rozšifroval..
Nalézat shodné postoje, shodné výklady, to je skoro nemožná věc, vzhledem k odlišnosti každého člověka. Vlastně je v jistém aspektu názorová jednota nežádoucí. Na naprosté shodě se nedá vůbec bazírovat, pokud k ní dojde, je podezřelá, neboť, kam se poděla originální osobnost..? I na první dojem stejné smýšlení je vlastně vždy v něčem jiné, třeba jen o nuanci. Proto mi nikdy nejde v hledání a vykreslování názorů primárně o výsledek, ale hlavně o přístup, proces, kterým se k myšlenkovému rezultátu přišlo. Pokud je v onom procesu zachováno respektování pravdy (a na tom se shodujeme bezezbytku, domnívám se) je mi odlišný výsledný názor bližší, než nějaké zištné přikyvování. Vím moc dobře, že lze dojít k různým výsledkům právě při respektování osobní pravdy. Každý jsme měli jiné kulturní, rodinné a sociální zázemí, prošli jsme jinou cestou, vidíme věci z jiných úhlů a v jiných odstínech, máme jiné preference, emocionální reakce, charakter, své líbí/nelíbí, proto i naše pravdy nemohou být totožné. Promyšleného a vyargumentovaného odlišného názoru, postaveného na vnitřně žité zkušenosti v souvislostech, si vážím více, než nějakého jednoduše a snadně shodného. Vždy hledám logiku a příčinnou vazbu, respektování zásad korektnosti, a pokud je nevidím, zeptám se. Když je tam ani po té nenacházím, názor je pro mne bezcenný, byť třeba shodný. Pokud je tam ale vidím, odlišný postoj jiného člověka mi nevadí, naopak přispívá k obohacení mého vidění světa.
Tolik k mému přístupu. Proto se mnou mají mnozí problém v diskuzi. Vykřikované primitivnosti, lži, křivárny, nálepkování bez argumentů, bezmyšlenkové blábolení vydávané za diskuzi, to je běžný jazyk mnoha jedinců vyskytujících se všude možně na internetu i v realitě. Že se jim shodou okolností líbí stejná muzika jako mně, nebo že existuje jakákoli jiná shoda, nehraje pro mne žádnou roli. Jsou to pro mne závadní lidé, nic jim nedaruji, škodí jako zombie. Stádovitý reflex většiny lidstva se projevuje podle zvráceného pravidla. Nehodnotí člověka podle smýšlení a chování, nýbrž podle jeho příslušnosti. Jsi ze stejné vesnice? Tak jsi krajan a dozajista kamarád, i kdybys fetoval a kradl. Jsi partajní soukmenovec? Výborně, jsi spřízněnec pod naší ochranou, i kdybys byl pedofil. Máš rád Dženále a božského Stýva? Fajn, seš supr borec, budeme se okázale teple družit i kdybys byl zákeřnej ouchyl.. Hlavní je shoda. Má někdo někdo odlišný názor? Pak bude za vyvrhele, neboť nezachovávání ideové jednoty je horší než lhaní a sprosté podrazy.
Takhle funguje svět, lidé se srocují do tlup a mlátí kolem sebe klacky, cítí v tom sílu. Ve vlastnostech pak stádovitost masy a nízkost lůzy dominují. Oproti tomu silných a sebevědomých povah opatřených jasným intelektem i mravním kodexem, skutečných osobností schopných sebereflexe, těch je málo, a navíc mají mezi sebou ty odlišnosti. Proto spolčení takových jedinců na úrovni bývá vzácné. Naštěstí je tu jistá možnost, že právě tito budou schopni se vzájemně respektovat, právě pro to vědomí odlišnosti. Zde se nám to daří a jsem za to opravdu rád.
Po úvodu, který jsem považoval za nezbytný, zpět k Borisi Strugackému. Proč jsem jeho citát zvolil a proč zrovna tenhle? Právě pro jeho dvojznačnost, protože mne přinutil se nad ním zamyslet. A pak se zamyslet nad jeho různorodou významností, i do jisté míry protimluvností. Stále v něm vidím rozpor. A o to jde. Opět, nechci nacházet přímočarou shodu, to by bylo vskutku prostoduché, ale jde mi o vyvolávání otázek a hledání odpovědí. Jde o nasměřování k problematice, která mne zajímá. Tato mne zajímá velmi, popravdě doslova fascinuje. Mohl bych ji nazvat třeba "paradox tvoření", a napřemýšleno mám o ní nekonečně, stejně tak i prožito. Vždy mne zajímá, jak to vidí jiní, co se uměleckou tvorbou zajímají. Osobní úvahy Čapka, Šostakoviče, Juráčka, a mnoha dalších, to tvoří většinu mojí knihovny. Beletrie se tam vyskytuje vzácně, v tomhle je Odsouzené město výjimkou. Vzhledem ke znalosti kontextu vnímám ale toto dílo jako natolik introspektivní, že v něm dokáži vysledovat mnohé ze světa autorů, určitě více, než z nějaké monografie o Strugackých. Proto i v Pikniku u cesty má pro mne úvodník od Strugackých, kde je líčena geneze díla, stejnou cenu jako vlastní novela.
Z výše zmíněných důvodů a zasazením do světa mé imaginace jsem daný citát rozklíčoval jako autorskou reflexi o odvaze k nespoutanosti. O hledání mezí autorské svobody, která má jediné hranice, a to ty, které jí tvůrce sám stanoví. Ale na základě čeho? Nežije ve vzduchoprázdnu, právě v takovém okamžiku v něm rezonuje všechno, úplně všechno, co má v sobě i kolem sebe. Co prožil, po čem toužil, čeho se obává, čeho by chtěl dosáhnout, co by chtěl ze sebe vydat. Současně chce, aby byl čten, aby jej nezavřeli, aby měl co jíst, aby mělo to co dělá nějaký smysl. Pořád hledá hranice, spíše prostor za tou hranicí, zda-li se za ní nachází ještě pevná půda, nebo je tam už propast, do níž se nezastavitelně zřítí, pokud onu hranici překročí. Hledá svoji pravdu, a aby ji mohl formovat, potřebuje odezvu. Ale jen od stejně odvážného čtenáře. Ten je pro něj stejně nezbytný, jako vlastní schopnost tvořit. Alespoň takto vidím smysl výroku pana Strugackého.
Samotnou realitu uměleckého světa, kdy je spousta literátů, hudebních skladatelů, výtvarníků a dalších jen prodejnou sebrankou, líčíš správně a trefně. Byli umělci-řemeslníci, populární a oslavovaní, prodali se ze zištnosti a vypočítavosti, mnozí i ze strachu a potřeby přežít. Kdo jsem já, abych je soudil. Jejich život jsem nežil. Vnímám jejich dílo a snažím se za ním vidět ducha, který je vytvořil, se všemi jeho těžkostmi, strastmi, slabostmi i radostmi a nehmatatelnými zážitky. Občasné transcendentální prolnutí je mi odměnou. Stejně tak mám právo dílo odvrhnout, jako špatné, neboť taková je moje pravda. Každý má ni právo. V umění není povinností.
Na pozadí tragických událostí současného reálného válečného zločinu a teroru je pro mne těžké mít cokoli společného s ruskými autory. Strugačtí, Tarkovskij, Šostakovič a další jsou výjimkami. Byli vždy v opozici proti diktatuře a byli touto zrůdnou ideologií celoživotně perzekuováni. Nezaprodali se. Částečně je můj vztah způsoben i tím, že k ruské kultuře mám blízko, doma mluvíme rusky. I přesto, že je mi nyní celý tento národ odporný právě pro tu jeho zombie stádovitost, tupost a nízkost. Vůbec se nedivím, že po druhé světové speciální vojenské operaci byli němečtí autoři dlouho přehlíženi, i když se událostí neúčastnili. Byli to Němci, a to stačilo. Nechci být v roli toho, kdo bude tvrdit, že každý Rus je špatný. Doba a události melou každého přemýšlejícího člověka, jenž má soudnost a svědomí. Jen tupé stádo slepě dupe dál, bez citu, a ještě si svůj chlív bučivě chválí.. Netřeba chodit daleko.
|