DutchAno, ano, tak tak. Myslím, že ve způsobu vlastního přístupu k uměleckému dílu zachováváme značný konsensus. A že současně chápeme úskalí tohoto procesu. I tu osamocenost vyplývající ze solitérství osobnosti, i tu nezbytnost oddělení díla od autora, i tu nemožnost vidět autorovi do hlavy, ač se právě do ní svým způsobem snažíme své představy projektovat. Je to vlastně jen taková emocionální hra s inspiracemi, jež jsou vyvolány sdílenými artefakty (hudebními, literárními, vizuálními, to je jedno). Dám u kumštýřů víc na intuitivní rezonanci s jejich dílem, než na to, jestli žili harmonicky a ctnostně. Navíc, v naprosté většině nežili, proč si to nepřiznat. Šlo občas o dosti nenormální lidi, jmenovat by se dalo dlouho. Jakoby do sebe přitahovali a v sobě koncentrovali obzvláštnosti lidského druhu. Jakoby to byl předpoklad. Není tomu tak vždy (vždycky dávám v této souvislosti za příklad Antonína Dvořáka, co vím tak úplně normální týpek, přitom geniální dílo), ale je tomu tak často. Opět, kdo jsem já, abych je soudil. Raději budu naplno prožívat emoce z toho, co tu po nich zůstalo. Opravdu odlišuji umění od reálného života, a tvůrčího ducha od reálného člověka.
Člověk má plno práce s tím, aby poznal sebe sama. Celoživotní úkol. Leckým zanedbávaný. A jak potom vidět do druhých? Poznání jiných lidí podle toho zda žijí v pravdě (pravda je však potvora relativní) může být jen částečné. „Pravda je shoda skutečnosti s poznáním. (Veritas est adaequatio rei et intellectus.)“ Tomáš Akvinský. Jak snadné. Jenže každý máme jiné poznání a jinak vnímáme skutečnost. Poznání cizích lidí, byť blízkých jejich dílem, je v tomto smyslu prakticky nemožné. Často vím, že autor, jehož tvorbu obdivuji a vyvolává ve mně hluboké prožitky, by byl pro mne jako fyzický člověk zcela nesnesitelný. Proto odděluji. Nemá smysl si ale kohokoli idealizovat, to je stejně škodlivé, jako někoho dehonestovat. Mluvím o autorech uměleckých děl.
Jelikož se žádným umělcem nemusím sdílet společnou domácnost a naše protnutí jsou výhradně virtuální, je veškeré moje pátrání po zázemí toho kterého tvůrce čistě zvídavou snahou po poznání místa, doby a okolností vzniku díla. Na líbí/nelíbí to vliv nemá, na vykreslení obrazu světa ano. Je fakt, že umělcům dokáži tolerovat mnohé, třeba i proto, že tak trochu rozumím těžkostem žití v jejich emocionálním světě, kdy vnímají všechno jinak, rozjitřeněji. Ale skutečně mi není vlastní si z někoho dělat idol. I když jej cituji, jako posledně Borise Strugackého, je to pro souznění v myšlence, či její části, nikoli v tom, že bych z něj dělal univerzálního hlasatele neomylné pravdy. Proto častá prohlášení fanatických obdivovatelů o nekonečné genialitě jejich idolů vidím jako směšná a hloupá.
Zato k rozpoznání zavrženíhodného charakteru reálného člověka, s nímž jsem z nějakého důvodu v kontaktu, mi neslouží ani tak metoda pravdy, jako metoda jasně rozpoznatelné lži. Ta se odhaluje daleko lehčeji a není problém lháře usvědčit jednoznačnými důkazy. Každá špatnost je na člověku patrná, po nějakou dobu ji dovedou skrývat mistři falše, ale stejně se časem ukáže. Tohle funguje celkem spolehlivě.
Těžko se věci líčí jednoznačně, jen nahazuji myšlenky, vlastně i protichůdné. Svět není černobílý ani dvourozměrný. Naštěstí. |
Registrace nového uživatele 
