když mluvíme o bezpečnosti a sousedech, tak pumové atentáty v Belfastu či v Jeruzalémě hovoří o něčem zcela jiném. Můj soused totiž jako na potvoru nechodí do stejného kostela, přestože oba pindáme o Adamovi a Evě. Díky tomu potřeby jistot uspokojeny nejsou, pokud nepočítáme jistotu vzájemné nevraživosti, podezíravosti a potlačované, občas vyjádřené nenávisti. Žijeme totiž v globalizovaném světě díky jakémusi vědeckému bádání. Svět už není o tom, že si každej zaleze do kouta a ostatní pošle do p*dele, ale musí se svými sousedy nějak vyžít, což se evidentně nedaří. Typickým a ukázkovým průserem budiž dění na Ukrajině, kdy z jedné strany přilévá do ohně evidentně nenávist pravoslavná církev a z druhé strany řecko-katolická. Nějak si opoměl, že mým sousedem nejsou jen ti Novákovic na druhé straně ulice, ale i sousední stát.
Církvím se možná daří uchlácholit životem zkroušenou babičku (tedy uspokojit životní jistoty jednotlivce), ale na úrovni kolektivního prožitku národa umí pouze rozeštvávat mezi národy a leckdy i uvnitř národa. Takže zpětně ona babička stejně štká nad smrtí svého vnuka v nějaký zbytečný zkurvený válce, na jejímž rozpoutání měla rozhádanost církví LVÍ PODÍL. Tedy zpětně ani ty jistoty jednotlivce nejsou to pravé ořechové.
Nějak ti nedochází, že pokud je člověk nejistý, pak jistotu může najít opět jenom on sám uvnitř sebe. Tedy skrze vlastní vnitřní moudrost, skrze uzdravení vztahu sama k sobě. Pokud církev zajišťuje terapeutickou asistenci a doplňkový servis tomuto procesu, je vše v pořádku. Pokud však církev (potažmo náboženství) se postaví do pozice zachránce a spasitele a převezme zodpovědnost za cizí osud, je vše v řiti. Ono to prostě takhle nefunguje, nemyslícího pitomce to iluzorně zbavuje vlastní zodpovědnosti a vede to do ještě většího průseru. Jenže církve za tisíce let svého působení tuhle elementární pravdu stále ještě neumí přijmout a řídit se jí. Proto tvrdím, že náboženství nabízí starověké a středověké recepty na současné problémy.
Lidé musí čelit své smrti. Strach ze smrti a z bezmocného umírání je natolik traumatizující jev, že aktivizuje naši amigdalu, vytváří stres a neurózu, a nutí náš mozek k spuštění různých strategií přežití. Instinktivně tak máme tendence k takovým procesům, jako je POPÍRÁNÍ, VYTĚSNĚNÍ SKUTEČNOSTI. Takže vyzbrojení lhostejností a překrucováním skutečnosti, instinktivním útěkem od ožehavých a tabuizovaných témat, si vytváříme mytologie a náboženství k obrazu svému. Pokud tedy potřebu lidí určíš, jako nějak se ze všeho vylhat a strkat hlavu do písku před realitou, pak ano v tomhle jsou církve a náboženství zcela excelentní. Pokud však potřebu člověka zadefinujeme, jako prožít svůj jedinečný a neopakovatelný život tím nejvznešenějším a nejkrásnějším způsobem, pak schopnosti církve, náboženství a potažmo celého lidstva jsou na úrovni mateřské školky a veškerá dřina tohle zrealizovat je teprve před námi. A nikde není psáno, že na této planetě bude někdy zrealizována. Přesto to stojí za to, se o to pokusit a vložit do toho to nejlepší, co v nás je. Ten potenciál tu je a byla by škoda jej vyignorovat.
To něco iracionánější, jak to opatrně nazýváš v rámci své neschopnosti a hlavně neochoty rozkódovat tajemku..... To je posvátnost a neopakovatelnost tvého vlastního Bytí. Posvátnost a vznešenost každého okamžiku tady a teď, jehož jsi svědkem.
A potažmo je to i posvátnost a vznešenost bytí každého jednotlivce, včetně toho nejsmradlavějšího bezdomáče, či bejvalky, která ti nasadila parohy.
Ano, k vidění alespoň záblesku tohoto, je zapotřebí tři prdele iracionality. Je zapotřebí překročit svůj stín tam, kde to nejvíc bolí, tam kde se nejvíc svírá kudla v kapse, tam, kde nejvíc řídne stolice. Tam, kde si nejmíň věříme. Tam, odkud nejvíc potřebujeme zdrhnout.
Ten Měsíc na obloze a úžasná záplava hvězd, kam ukazoval prst, je Bezpodmínečná láska, coby ten nejúžasnější a nejvíce naplňující způsob tvého (ale i samozřejmě mého...) bytí. Racionalita tě může dovést jenom k lásce podmínečné. S tím si my a zbytek lidstva zdánlivě vystačíme. Jenže můžeme s tím nesouhlasit, a to je tak asi všechno, co s tím můžeme dělat.... podmínečná láska je jen vznešeněji nazvaná podmínečná nenávist. A podle toho to tady na tomto světě již několik tisíc let vypadá.... Až se rozhodneme, že skutečně chceme lepší život, potom nám pomůže vzpomenout si a rozkódovat směr, kam daný prst ve svých nejsvětlejších okamžicích ukazoval, mnohem více než-li aktuální pozice a situace prstu v současnosti. Protože onen prst se velmi často nyní pouze škrábe ve vlastní řiti....
Odpovědi na to, jak vznikl svět, nezachrání rozhádané manželství, nesmíří otce se synem, nezajistí mír na blízkém východě, nenapomůžou tomu aby Pákistán na Indii (či naopak) nehodil atomovou bombu, nezastaví šíření eboly, nevrátí život ukamenované ženě, která si dovolila vdát se za křesťana v muslimské zemi a ani nenapomůžou tomu aby se toto již neopakovalo. Odpovědi, jak vznikl svět, jsou jen folklórem. Chceš-li být sběratelem folklórních cetek z různých částí světa, aniž by sis zatančil čardáš a odevzdal se mu na 100procent, tak to takhle prostě učiň. Jsou i horší způsoby jak marnit čas a já ti nemám co vyčítat... :-))
Ve způsobu, jak si zkurvit vlastní život (či naopak dát vše do pořádku v rámci svých nejlepších dostupných schopností), rozhodně nejsi nicotnou silou. A potažmo v rámci možnosti inspirovat své nejbližší okolí k témuž. Jsi kapka, která vytváří oceán. A kvalita oceánu se odvíjí od kvalitativní úrovně jednotlivých kapek.
Samotná nicotnost lidstva je neutrálním pojmem. To, co je podstatné, je tvůj vlastní zaujmutý postoj k dané nicotnosti. Zkus si sám rozlišit, jak na nicotnost pohlíží láska a jak strach. Protože tohle za tebe nikdo jiný neudělá. A pokud to udělá a bude ti nadšeně vykládat, jaké to je...bude ti to stejně prd platný.
V iracionalitě skutečně je jen škála nekonečna variací a odstínů strachu a jediná svobodná zóna je v lásce. Lásce, jakožto způsobu bytí, nikoli v degradaci lásky na nějakou chemii. |
Registrace nového uživatele 
