A) filosofia....láska k pravdě. Pravdu můžete buď milovat, nebo se můžete snažit s pravdou vyjebat. V rámci Sokratova: vím, že nic nevím, je velice choulostivé určit, v které fázi se nacházíme, byť naše přesvědčení v tomhle má naprosto jasno...
B) přišli jsme sem, abychom se vlastní hřích naučili milovat. Nic víc, ale taky nic menšího. Ať už hřích promlouvá, tančí nebo zpívá, chrápe, slintá či prská....
Ano, hrála si na Krista. Každý si hraje na Krista, když se ztotožní (je jedno zda vědomě/nevědomě) s archetypální úrovní oběti a mučedníka.
Byla to provokace. Ano, zcela, jistě. A zaplať Pánbu za ni... :-)
Koneckonců samotný Kristus zařval na své vlastní provokace. Provokoval říšského protektora Heydri...teda Piláta, když rozehnal korupčníky (ehm vyhnal kupčíky z chrámu), provokoval s budhistickou tezí milosrdného a odpouštějícího Boha, když všichni víme že Bůh není hodnej strejček, ale šílený psychopatický vše kontrolující despotický Fotr. Konal zázraky (nenecháš čarodějnici na živu...) a podobně. Ukazoval na Šalamounův chrám a říkal: Podívejte se, všechny tyhle chrámy budou rozmetány. Nabádal tedy k obrazoborectví a je moc dobře, že toho hajzla sejmuli. A dodneška to oslavujem !!!
Často totiž právě a jen provokace může druhé vykolejit z jejich spánku a přinutit (či alespoň předložit jim výzvu) učinit rozhodnutí, které povede někam dál, nežli stereotyp. |