ad názvy státní...psáno úmyslně provokativně....každá mince má svůj rub i líc. Když jsme se rozhodovali, jak se kurňa budem oficiálně jmenovat, tak jsme se rozhodli, jak nejlépe v daný moment jsme to uměli. A ono to holt není ideální. Částečně jsme to zkurvili a teď někteří prohlašujou, že to kurvit dál a dál jim nedělá obtíže, zatímco druzí chtějí bojovat s větrnými mlýny. Ano, je otázka, zda a nakolik má vůbec smysl se hádat. A já neumím rozhodnout, kteří jsou ti lepší. Zda ti, kterým je název vlastní země u prdele, a nebo ti, kteří se chtějí hádat zcela v zástupných pitomostech, aby nemuseli věnovat pozornost a energii a přebírat zodpovědnost ve věcech zcela zásadních.
Pojem Česko byl vybrán jako kompromis. Aby se neurazil tamten a aby se neurazil onen a ještě támhleten a ten hned vedle. A v tom je ta sranda. Jedni to ze svého úhlu pohledu vidí jako moudrost a prozíravost (snaha předejít zbytečným konfliktům a přilévání do ohně...) druzí to ze svého úhlu pohledu mohou vidět jako zbabělost a přizdisráčství.
Klasický příklad. Matka Rus. Vlast. Ródina. Rassija. Co všechno to vyjadřuje? Že mají Rusové ke své vlasti velmi silné emocionální pouto. Státní útvar nemá nějaké korektní neslané nemastné označení, ale velmi silné citové vyjádření, Archetyp: Země/ Bohyně Gaia. A také vyjádření: ochota uctívat ji a také za ni i položit život. Za matku Rus se daleko lépe pokládá život, než-li za nějakou úřednickou zkratku, jako je RSFSR. A co s tím udělá český jazyk? V rámci kličkování a politické korektnosti vyblije nenápadný a údajně neutrální pojem Rusko. To cosi. To středního rodu. Rusko. Serem vám na vaši emocionální vazbu vůči rodné zemi. Pro nás je to jakési Kokotsko, v tomto případě Rusko.
Bulhaři mají Bulgariu. A Češi na to vyserou pojem Bulharsko. Z Rumunské Romanie (pořád evidentní ženský rod) český jazyk vykurví Rumunsko. Japonci mají Nippon a češi z toho nějako záhadou vytvoří chválabohu nikoli Nipponsko, ale Žaponsko a posléze Japonsko....
Tohle je tedy přístup českého jazyka: serem vám na váš emocionální vztah ke své vlasti, my si to pojmenujem po svém, abychom faktograficky cca věděli kde to asi tak je a nějak si to zašuplíkovali.
Chválabohu, tento přistup byl uplatněn jen někde a někde naopak byla respektována samoprezentace dotyčného národa či státního útvaru. A marně v tom hledej nějakej systém. Takže z Kanady nemáme kanadsko, z Kalifornie kalifornsko (byť existuje pojem Frisko), nemáme Arizonsko, z Utahu nemáme Utažsko a vůbec netušíme proč. Ale naopak zase z Čečny máme Čečensko..... Tohle vše je o tom, nakolik respektujeme a umíme se vcítit do sebeprezentace jednotlivých národů a nakolik si dovolujeme vlastní pohled na ně....
Pojem Česko ale je kategorií sama o sobě, neboť vyjadřuje naši vlastní sebereprezentaci a sebeidentifikaci. A také vlastní rozhodnutí, vysrat se na vlastní emocionální vztah vůči rodné zemi. Čechije/ja (po vzoru Slávie/ia) je pojem jehož jsme se vyděsili již dopředu. Zradili ho, odvrhli ho. Když už jsme vykurvili název zemí jiných národů (Finlandia je prý údajně Finsko), tak proč to nepoužít jako naprostou samozřejmost a normu a nezčubit název vlastní země?
Náchodsko, Žatecko, Plzeňsko, Brněnsko, Liberecko, Pardubicko, Hradecko, Jihlavsko, Ostravsko. Co všechno mají tyto pojmy společného?
Jedná se o regiony, malá bezvýznamná území, neboli prdele světa, charakteristická blíže neurčeným perimetrem kolem svého zaměřeného centra. Když jsme se rozhodli pro termín Česko, dobrovolně jsme stáhnuli trenky, a vystrčili nahý zadek, abychom ty, kteří nás za prdel světa považují z vlastní nevědomosti a vlastního ignoranství, v jejich náhledu na nás ještě více utvrdili.
|