Operation Weserübung 14 - Síla norské armády.
Při sestavování plánu invaze Němci záměrně opustili svou nejsilnější strategii, Blitzkrieg. Což zahrnuje náhlé letecké útoky na nepřátelská letiště a strategicky důležité objekty před invazí. Důvody jsou následující.
Za prvé: Toto je přátelské zachycení.
A přesvědčit norského krále, aby se usadil v míru, by bylo mnohem lepší s minimem obětí pro jeho lid z vojenských incidentů.
Za druhé: Kvůli důležitosti obsazení letišť nedotčených.
Kombinovaná operace vzduch-moře měla vyřešit všechny hlavní problémy během jednoho dne. Zbytek okupace území země a posílení obrany pobřeží před případným vyloděním britských jednotek proběhne v klidné a přátelské atmosféře společně s Nory, kterým Němci vše vysvětlí a oni pochopí, že bylo pro jejich vlastní dobro.
Jak vidíte, všechny obavy Němců při vypracovávání plánu invaze byly založeny na možném rychlém zásahu Británie. O samotné možnosti vážného odporu vůči Norsku se v operačních dokumentech německé centrály nepočítalo.
Byly pro to důvody.
Norské ozbrojené síly představovaly pro německou armádu malou hrozbu. Jejich celkový počet byl 21 000 lidí. Pozemní síly čítaly 15 500 lidí a byly organizovány do šesti divizí. A jaké štěstí, že místa stálého nasazení norských divizí se nacházela právě v oblasti šesti strategicky důležitých měst, která se Němci chystali dobýt hned první den operace. Norské divize neměly v průměru více než 3000 mužů. A nebyli mobilizováni do války. Tímto způsobem budou tito slabí okamžitě zlikvidováni a Norsko zůstane bez armády.
Norové však měli zajímavý systém branné povinnosti, což bylo v podstatě 13 týdnů vojenského výcviku. Během této doby procházeli branci střeleckým výcvikem a žili ve vojenských táborech, kde je učili vše potřebné pro válku. To umožnilo značně ušetřit peníze na údržbu stálé armády a zůstala jen její malá stálá část. Ale zároveň to v případě potřeby umožnilo zemi nashromáždit velké množství mužů, kteří uměli zacházet se zbraněmi a znali základy vojenské služby. V případě války budou tito vycvičení muži schopni rychle výrazně posílit armádu, ale to bude nějakou dobu trvat.
V případě nouze počítal norský mobilizační plán s vytvořením až 100 000 záložníků do 7 dnů.
S výzbrojí norské armády bylo vše opravdu velmi špatné....
Norové neměli žádná obrněná vozidla. V horských oblastech, kde je špatně rozvinutá silniční síť, však obrněná vozidla nejsou nijak zvlášť potřebná. Vybavení pozemních sil bylo plně v souladu se standardy..... z let 1914–1918.
Hlavní zbraní norského pěšáka byla 6,5 mm puška Krag-Jorgensen z roku 1894. Bylo málo automatických ručních zbraní, zejména lehkých kulometů. Armádní jednotky protivzdušné obrany byly vyzbrojeny 12,7 mm protiletadlovými kulomety Colt v jednoduchých a dvojitých přenosných lafetách. Dělostřelectvo bylo zastoupeno především 75mm polními děly systému Schneider vzoru 1897 a 65mm francouzskými horskými děly systému Ducret. Dělostřelecké systémy větší ráže byly k dispozici ve velmi omezeném množství.
Celkem tam bylo až 130 děl a něco málo přes 100 minometů. Asi 190 stacionárních a asi 1500 lehkých kulometů.
Téměř úplně chyběly protitankové zbraně. Doprava téměř všude, s výjimkou některých částí první linky, zůstala koněspřežná.
Ve skutečnosti má Norsko celkem dva tucty slabých praporů s velmi slabou dělostřeleckou podporou. Můžeme říci, že v jižní části země existovala podmíněná divize a další divize byla naverbována v severní části země. Takže ve skutečnosti se s invazí Wehrmachtu nepotkalo šest divizí norské armády, ale pouze dvě.
Plukovník norské armády J. Petersen při hodnocení stavu připravenosti vojsk pro případ války v lednu 1939 napsal: „Naše armáda, nepočítaje vojenské školy, se již 15–16 let neúčastnila manévrů. Velitelé divizí, pluků a praporů nikdy necvičili."
Norské letectvo zahrnovalo 10 britských dvouplošníků Gladiator a asi 40 nizozemských lehkých bombardérů Fokker C-V, 11 námořních plovákových torpédových bombardérů, americký Douglas a německý Henkel-115, které byly Norům prodány právě před rokem.
Když začala druhá světová válka, Norové začali modernizovat své letectví a je zajímavé, že se obrátili o pomoc nikoli na Británii nebo Německo, od kterých dříve nakupovali, ale na Spojené státy a objednali si od Američanů stíhačky Curtiss P-36 Hawk. Ve hře Panzer general jsou zastoupeni CHk 75 z Francie. Dobrý stíhač, i když velmi drahý, byl francouzský MS 406 mnohem levnější.
Hawks si však vedl dobře během bitev ve Francii.
Bohužel pro Norsko nové americké letouny nestihly vstoupit do služby před invazí.
Takhle by norský Hawk 75 vypadal v roce 1940, kdyby byl připraven na válku
V době invaze byl norské letectvo jako celek žalostný pohled...
Stejná situace je s norskou flotilou. 80 % válečných lodí bylo spuštěno během první světové války nebo před ní. A jejich průměrný věk byl 65 let. Například torpédoborec Draug byl postaven v roce 1908 nebo ponorka A-4 byla vytvořena v roce 1914.
Nejvýkonnějšími loděmi Norska byly dvě bitevní lodě pobřežní obrany Norge a Eisvold, byly z éry rusko-japonské války. Sedm torpédoborců a 17 torpédoborců bylo na moři. 9 ponorek a řada menších a pomocných plavidel.
Norové se samozřejmě usilovně snažili vylepšit flotilu a postavili čtyři nové torpédoborce. Jenže na začátku války nebudou připravené a němečtí okupanti je použijí v budoucnu.
Neutrální, mírumilovné Norsko nikdy nemělo ambice na velkou zaoceánskou flotilu. Její vojenskou doktrínou byla obrana. Proto byl důležitou součástí námořnictva systém pobřežní obrany. Opevnění byla také obecně stará, ale jak každý generál ví, těžká děla se s věkem nestávají méně smrtící. Pobřežní pevnosti byly umístěny na přístupech k městům Oslo, Bergen a Trondheim. Ale bez mobilizace se snížil výpočet pobřežních baterií.
Němci ale počítali s překvapením útoku a rychlostí svých akcí. Pak většina norských jednotek prostě nestihne sestavit jednotky a vstoupit do bitvy. A do této doby bude norský král zajat a prohlásí, že je vše v pořádku, tito němečtí přátelé přišli pomáhat a ne okupovat.
Operace Weserübung byla naplánována na 9. dubna 1940. |
Registrace nového uživatele 
