Ad FISH, on v posluchači pracuje velice nenápadně. Zmíněné Fellini Days (2001) bylo jedno z asi pěti CD, které jsem poslouchala v době, kdy jsem "nic neposlouchala", přišlo mi to jako takové pěkné, neškodné písničky. Houbeles. Strašně se mi album během let zažralo. Jeho prosluněná, místy vědoucně posmutnělá atmosféra, velkorysost, procítěnost, jemná sebeironie, aluze na filmový svět, hra s obrazy s textech - co je zkouška a co naostro, kdy člověk něco předstírá pro svět a kdy je doopravdy sám sebou, plány a scénáře versus improvizace a nečekané zvraty... a přitom to pořád zůstávají pěkné písničky, jenom se za každou rozevírá spousta asociací, obrazů a vzpomínek. Mám tu desku hodně ráda. |