Umění v životě lidskémUpustím si tady úvahu v návaznosti na dnešní i jiné přemýšlení. Základem je poznání, které se zrodilo před drahnými léty z anekdoty. Navštívila jsem autorské čtení jednoho básníka - tento pán má ve zvláštní oblibě velká písmena, používá je takřka u každého slova, celkově je ve výrazu velmi opulentní. Na onom čtení se mi udělalo doslova špatně z toho, jak moc si těch slov bere, a samá významná. Musela jsem odtamtud pryč. Hodinu jsem nešťastně chodila po městě s utkvělou myšlenkou, že za tohle bude někdo muset strašlivě mlčet. Zneužívání slov a symbolů je regulérní zločin. Ale nejde jenom o ně. Jde o rovnováhu mezi prožívaným a vysloveným, jakoukoli formou.
Ať je prožitek sebevíc podivný, bolestný či náročný, ve chvíli, kdy nalezne odpovídající, přiléhavý, trefný a plný výraz, něco se uvolní. Něco zaklapne. A někdy takovým výrazem nemůže být nic jednoduššího a menšího než umělecké dílo. Není to jediná funkce umění, ale je dost podstatná. Kde prožitek chybí, kde se na hloubku jen hraje, vznikají největší shity, mnohem horší než prvoplánová komerce, protože předstírají a lžou.
To pořád není všechno. Totéž, co může náležité vypovězení (klidně i bezeslovné - výtvarné, hudební) udělat pro tvůrce, může udělat i pro vnímatele. Může přinést doslova až vysvobození, úlevu (obvykle v hodně velkém kyblíku se spoustou dalších pocitů) z rozpoznání "ano, je to takto". Když zapadne jako klíč do zámku. Toto zapadávání je proces a může být provázeno i značným skřípáním.
A pak je tu jiná možnost. Opravdové, živé a upřímné dílo může, protože má v sobě nezpochybnitelnou sílu, v jiném posluchači zaúčinkovat disharmonicky. Může vytýčit obrys, do něhož bude teprve třeba dorůst. Může člověka zatížit dluhem, jaký nebude snadné splatit, "vyrovnat". Jakmile překročíme rámec příjemného lechtání a jdeme do živého, mohou kapky, které jsou pro jednoho léčivé, někoho jiného přiotrávit. Nasadit mu do duše něco, co tam nepatří. Nebo zkrátka jen něco, co není potřeba - podstatné je i dávkování. Vitamíny a jinými životabudiči se dá docela dobře i zabít.
Chráněný je ten, kdo se nikdy o nic nepokusí, nebo má jako štít jistou otupělost. Jakmile se člověk vnímání otevře, musí si vybírat, čemu se vystaví, co a koho si pustí do hlavy, čím se nechá prostupovat. Protože o to jde - spustit alchymickou reakci, v níž se ze špíny a surové rudy, jakou nás zásobuje život, stane něco hodnotnějšího. Taková fotosyntéza, okysličující a vedoucí k dalšímu rozkošatění. Tady je třeba nastavit si, udržovat a kalibrovat filtry. Neustálé sebepoznávání za pochodu, v kontaktu a v interakci. Je u toho spousta zábavy (nevěřte nikomu, kdo si neumí udělat srandu, najmě sám ze sebe), není to výkonová disciplína, ale přesto není čas ztrácet čas, jak určitě někdy pravil nějaký klasik.
Tolik na rozvinutí toho, co dnes proběhlo. Je to taky můj osobní důvod, proč některým i věhlasným umělcům prostor dávat zkrátka nebudu. A možná i důvod, proč je mi tady s vámi dobře :-) |
Registrace nového uživatele 
