bodKapitola XXX
Smrt
Mlátek za valoun zlata, kost za topas, oblázek za rubín pokládá blázen; stodolu hradem, Dunaj mořem, krahulce sokolem nazve jen bloud. Tak i ty chválíš, čím oko se těší, příčiny nezvažuješ; protože nevíš, že všechno, co je na světě, je buď žádost těla nebo žádost očí nebo pýcha života. Tělesná žádost tíhne k slastem, chtivost očí k statkům a jmění, pýcha života k poctám. Statky s sebou nesou lakotu a hrabivost, slast plodí vilnost a necudnost, pocty přinášejí zpupnost a chlubivost. Ze statků vzchází vždy troufalost a strach, z rozkoše špatnost a hřích, z pocty ješitnost a chvástavá slova. Kdybys to pochopil, shledal bys na celém světě marnost; a kdyby tě potom postihla milost či bolest, protrpěl bys je smířen, nevyčítal bys ani nám. Ale jako osel umí hrát na lyru, tak ty umíš rozpoznat pravdu. Proto nám tolik spíláš. Když jsme jinocha Pyrama odtrhli od dívky Thisbe, kteří byli jedna duše a jedna vůle, když jsme krále Alexandra zbavili vlády nad celým světem, když jsme zmařili Parida Trójského a Helenu Řeckou: tolik nám nikdo nevyčítal jako teď ty. Kvůli císaři Karlovi, markrabímu Vilémovi, Dětřichu Berúnskému, siláku Boppovi a Žibřidu s krunýřem dračím jsme tolik potahování neměli. Aristotela a Avicenny želí až podnes přemnoho lidí: přesto jsme neměli mrzutost. Když zemřel David, trpělivost sama, a Šalamoun, schránka moudrosti, dostalo se nám víc díků než lání. Z těch, co byli, není už nikdo; ty a všichni, co nyní jsou a ještě budou, musíte za nimi: potom my Smrt tu zůstaneme pánem! |
Registrace nového uživatele 
